Podle statistik skončilo vloni třiadvacet revizorů v nemocnici po střetu s agresivním černým pasažérem.

Pracovat jako revizor je nevděčné. Musíte mít buldočí povahu. Někteří revizoři ji ovšem mají buldočí až moc. Není to jako s průvodčími ve vlaku, kteří pozdraví, usmějí se, požádají naučenou formulkou o lístek a dokonce vám i poradí s přestupem. Revizor je postrach. A malou dušičku člověk má, i když si označil lístek nebo má v peněžence šalinkartu. Hledáte, počítáte minuty, které uplynuly od doby, kdy jste si lístek označili, trnete, že jste něco provedli.

Vztah cestujícího a revizora není rovný. Cestující není náš zákazník náš pán. Každý cestující je potenciální černý pasažér a hříšník a mnoho revizorů k nám tak přistupuje. Lidská slušnost jde často stranou. I černý pasažér je ale člověk. A ne kriminálník. A tak zatímco dopravní podnik sčítá napadené revizory (kterých je méně než jeden na milion vybraných korun), ponížené a oprávněně rozzlobené cestující nesčítá nikdo. Možná je eviduje středisko stížností, do statistik a tiskových zpráv se nedostanou.

Revizory ale platíme ze svého – město Brno totiž každý rok dotuje dopravní podnik. Z rozpočtu. Tedy z našich daní. A tak bychom si od revizorů zasloužili alespoň minimální slušnost, když si jejich služby vlastně všichni platíme.