Nemusíme propadat kýčovitým myšlenkám, kterak je naše demokracie už plnoletá a že se jako dospělá rozhodně nechová. Spíše je dobře si uvědomit, že vyrostla už skutečně celá generace těch, kteří před bolševickými mocipány nemuseli křivit páteř a kteří si takovou dobu snad ani neumí představit.

Přesto k nějaké výrazné a stále očekávané proměně v chování a smýšlení nedochází. Pořád o kdejakém šlendriánu říkáme, že jde o pozůstatek komunismu v nás a jak je možné, že demokracie dosud nestvořila novou společnost – tu, v níž se nekrade, nepodvádí, neodbývá práce.

Česká politika a společnost si ve dvacátém století navykly žít ve dvacetiletých cyklech – ať už máme před sebou dějiny první republiky či rok 1968 půlící na dvě dvacetiletí čtyřicetiletou éru reálného socialismu. Co trvá déle, je v kontextu našich moderních dějin vlastně staré.

Pro proměnu mentality ale dvě desetiletí nestačí a nestačily nikdy. To spíš právě ony dvakrát dvě decennia – vzpomeňme například na putování izraelského národa po útěku z Egypta do zaslíbené země. Nebo dokonce ještě víc – někdy se mluví o délce celého jednoho lidského života, tedy asi sedmdesáti letech. Tak dlouho žila většina národů Sovětského svazu pod komunistickým zřízením (a vrylo se do nich tak, že jeho vnitřní struktury vyžadují dodnes), tak dlouho trvalo babylónské zajetí židovského národa.

Není tedy vyloučeno, že nikomu z těch, kdo se narodili před rokem 1989, nebude dovoleno vkročit do zaslíbené země, do země poctivosti a férovosti. Mnohá rozčarování uplynulých osmnácti let jsou oprávněná. A mnohá z nich pramení i ze způsobu, jakým byl starý režim odstraněn. Že ačkoli jej kdosi poeticky označil za sametovou revoluci, s revolucí, jak jí dnes obecně rozumíme, měl společného máloco.

Nedošlo k jasné distanci mezi starým a novým. Evidentní komunistické zločiny nejenom že nebyly potrestány, mnohými dokonce ani za zločiny považovány nejsou. V oněch zlomových dnech došlo evidentně k tichým dohodám, díky nimž se starý režim vzdal bez odporu, ale díky kterým byla zřejmě jistým skupinám přislíbena beztrestnost. V archivech bychom doklady takových paktů hledali zbytečně. Nenapíší-li jejich přímí aktéři paměti, nedozvíme se o nich nikdy.

Bez ohledu na všechny podobné nářky ale musí opakovaně zaznívat, že možnost svobodně rozhodovat o svém životě jsme tehdy neměli a dnes ano. A byli bychom hloupí, kdybychom si tohoto největšího výdobytku listopadu 1989 patřičně nepovažovali.

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury