Porážka jednovaječných kačerů (jak jsou vlastním národem ironicky nazýváni) přinesla zklidnění. Prapor vítězné spokojenosti z odvanuté „ptačí chřipky“ zavlál zahraničním tiskem i polskými internetovými diskuzemi svobodomyslné mládeže. Je konec s permanentními potížisty Evropské unie a šířením mobilizační atmosféry vůči židům, Rusům, homosexuálům a potratům! Liberální Občanská platforma historika Donalda Tuska triumfovala nad Právem a spravedlností, levicově populistickým uskupením katolického a antikomunistického zaměření. Škodolibí komentátoři u nás nezapomněli zmínit, že odcházející konzervativní formace byla blízkým spojencem euroskeptikům ODS.

Kde hledat důvody pro vítězství Práva a spravedlnosti v minulých volbách a nynější slušné výsledky? Moderní Polsko je vnitřně rozháraný celek s dost svéráznými tradicemi. Někdy je označováno za středovýchodní stát. Má svým způsobem podobné rysy s Českou republikou či Slovenskem, rysy společenství, které se jako pes za svou oháňkou vrhá za národní identitou. Středověké polské království po staletí figurovalo mezi velmocemi, v personální unii s Velkoknížectvím litevským náleželo mezi územně nejrozsáhlejší. Svádělo těžké střety s islámem a pravoslavím, vytvářelo jim hráz. A za to se bolestínsky cítí okolní Evropou stále nedoceněno.

Dozvuky sentimentu za kdysi obrovitým státním útvarem rozkládajícím se mezi Baltem a Černým mořem zaslechneme ve varšavské politice i dnes. Kupříkladu při popisu ukrajinského Lvova coby velkého polského města. Někteří Poláci zároveň cítí neotupenou zášť k silným dějinným protivníkům, Německu a Rusku. Nevraživost mezi Poláky a obyvateli Ruska má dokonce podobu propagandistické teze o dědičném nepříteli, takže oficiální návštěvy se v uplynulých letech omezovaly víceméně na památník polských důstojníků v Katyni. Na nedávné premiéře stejnojmenného Wajdova filmu se sešla odcházející vláda takřka komplet.
A jak je tomu s tradičním polským katolicismem, který někdy vystrčí i antisemitské růžky? Češi jsou občas mentorováni za příliš malou (úředně registrovatelnou) zbožnost a za vzor jim mají sloužit právě Poláci. Jenže příslušnost k Římu pomáhala Polákům v dějinách zachovat si svou, ač svébytnou, hrdost. Po takzvaném trojím dělení země, za okupace Hitlerem, za komunistické nesvobody. U nás tomu bylo jinak. Bohužel často právě naopak.

Autor je politolog