Postmoderní rodina je daleko více než sňatečností charakterizovaná rozvodovostí. V tradiční společnosti nebyla rodina vnímána jako nukleární jednotka tvořená otcem, matkou a dětmi, rodina byla mnohem větší a širší společenství. A tato široká rodina podpořená katolickou vírou a morálkou stavěla svoji existenci a reprodukci právě na sňatečnosti.

Dobře se oženit či vdát bylo základem přežití v tradičním společenství. Láska jako podmínka pro uzavření sňatku se objevuje až s osvícenstvím. Do té doby byla svatba spíše uzavřením obchodní smlouvy mezi dvěma rodinnými klany než zamilovaným cvrlikání pod okny chalupy. Se vznikem moderní společnosti se do původního funkčního modelu rodiny vkrádá právě institut lásky. A protože láska pomíjí, byl ustaven i institut rozvodu.

Právě díky zužování rodinného klanu až na současnou nukleární rodinu čítající maximálně čtyři, většinou ale spíš tři členy, bylo nutné zavést státní páky k ošetření vztahu mezi dvěma lidmi.

V tradiční rodině tohle měly na starosti báby a dědové a všudypřítomná víra, dnes máme soudy, radní a notáře. Jedni vás oddají, druzí vás rozvedou. Zatímco báby a dědové rozvoduchtivého hříšníka svou autoritou postavili do latě, soudům nezbývá, než žádostem o rozvod vyhovět.

Sňatečnost stoupá. Počkejme pár let, ona stoupne i rozvodovost. Pokud ještě bude mít kam.