Fakt, že se zařazují zpátky mezi normální děti je pozitivní. Hájemství Klokánku nemůže trvat věčně, oběma hochům by časem začalo škodit odříznutí od světa. Děti, nemůžete chránit pořád: ty, které mají za sebou těžký životní příběh, ani ty „obyčejné“.

Ondra s Jakubem se začali začleňovat do běžného života, ale šrámy svého příběhu si ponesou dál. Budou potřebovat dobré terapeuty a učitele, citlivý přístup a hodně lásky.

Takových dětí, jako jsou oni, je ale v České republice víc. Oni dva měli to štěstí (či smůlu), že se jejich příběhu chopila média a udělala z něj téma. To, co děti zažily, bylo hrozné, podobně hrozné jsou ale zážitky desítek dalších dětí, jen se o nich neví. Ostatní Kubové a Ondrové jsou anonymní a nikdo jim nedopřává laskavý luxus Klokánku.

Ondra s Jakubem možná na svoji mediální slávu doplatí. Až jim bude dvacet nebo víc a založí rodinu, novináři budou sledovat, jestli svoje děti taky náhodou nezavřou do komory a nebudou je nutit jíst z podlahy. Nebo jestli naopak budou vzornými rodiči. Příliš soukromí si neužijí. Výhodou je, že lidé, kteří se kolem nich teď pohybují, vědí, co kluci zažili, a jsou poučeni, jak se k nim chovat. Učitelky a vychovatelky vědí, že tihle dva to neměli lehké. Kolik podobných dětí ale mají ty učitelky ve svých třídách a nevědí o tom?