Je to jeden z případů vypořádávání se s komunistickým režimem. Ať už soud dopadl jak chtěl (pohraničníci vyvázli jen s podmínkou), dopadl pozdě. Podobné případy měly být souzeny hned po pádu železné opony.
Je to stejné jako případ soudkyně, která ve svých necelých třiceti letech jako loutka v rukou režimu odsoudila k smrti Miladu Horákovou. Trestat lidi, kteří spáchali zločin před padesáti, čtyřiceti či třiceti lety je stejné, jako potrestat malé dítě za to, že se před měsícem popralo ve škole. Trest přitom nemá být jen potrestáním konkrétních viníků, ale hlavně exemplárním trestem, projevem nesouhlasu s tehdejší dobou a jejím odsouzením. A dávat podobný projev nesouhlasu s režimem osmnáct let po jeho pádu je ostudou současné demokracie.
Argument, že lidé, kteří stříleli, pracovali na něčí rozkaz, že byli jen kolečkem ve velkém soukolí, je zcestný. Byly tisíce těch, kteří se podobným kolečkem nestali. Protože ctili vyšší mravní principy.
Svědomí každého z pohraničníků tehdejšího režimu je zároveň jeho nejvyšším trestem, chtělo by se říct. Ale tohle černé svědomí se dá umlčet nebo alespoň utišit, když si umíte lhát do kapsy. Veřejné odsouzení podobných činů je proto nutné, funguje jako veřejné svědomí. Tohle svědomí ale přišlo s křížkem po funuse.