A teď, díky policejním dokumentům, které má brněnský Deník Rovnost k dispozici, se konečně potvrzuje, že i ty nejhorší dohady a spekulace byly pravdivé. Ty dokumenty nejsou příjemné čtení. Policisté píší o cigaretách, kterými Jan Škrla pálil nahé děti, o řezání, ponižování, spoutávání.

Takoví lidé by neměli mít nikdy děti – je v souvislosti s kauzou slyšet čím dál častěji. Jakubovi a Ondřejovi taková slova nepomohou. Prožili dětství, které si žádné dítě nezaslouží. Kolik je ale podobných dětí v ostatních kauzách, o kterých nevíme? Kolik Jakubů právě teď někdo pálí cigaretou a kolik Ondřejů teď někdo bije nahé? Záchranou Ondřeje a Jakuba z Kuřimi to nekončí. Ani obviněním a odsouzením všech Škrlů a Mauerových ne. Lidí, kteří mají děti bez touhy a snahy mít je rádi, je mnohem víc. V každém městě, v každé ulici. Právě teď.

Rodičovská zodpovědnost je obrovsky těžký balvan. Nikdy nevíte, zda to, co právě říkáte, nebo děláte nebude pro vaše dítě traumatizující. Jsou ale malé křivdy, které prožijí všechny děti. A pak jsou ty velké. Ty neodpustitelné a nevratné, které rodiče na svých dětech vykonají ze zlosti či ze zoufalství. Být rodičem znamená moci se svému dítěti, ať je mu pět nebo dvacet, podívat do očí a beze studu říct: Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl.
A na něm je, jestli vám odpustí.