A tak už přes tisíc let chodíme na hroby svých blízkých a vzdálených a vzpomínáme na ně. A uvědomujeme si při tom svoji vlastní konečnost a smrtelnost.

Rodiče mě nikdy nebrali s sebou na hřbitov. A chodili tam výjimečně, opravdu jenom na Dušičky. Podle nich jsem byla moc malá na to, abych měla co dočinění se smrtí.

Pak se mi narodily vlastní děti, ale ani to nebylo pro moje rodiče důvodem k tomu, aby mě brali za dospělou a seznámili mě s dědečkem, který zemřel, když bylo mámě patnáct.

A pak mi zemřel kamarád. Hodně dobrý kamarád. Čtyři roky jsme spolu seděli na gymnáziu v lavici. Pět dní před Dušičkami roku 2001 se zabil v autě. Bylo mokro, byla tam zatáčka a v té zatáčce strom a on jel prostě moc rychle. Bylo mu dvaadvacet. Byl o pouhý jeden den starší než já.

A tak už jsem na tu smrt nebyla moc malá. Tak nějak jsem dospěla. Najednou bylo komu chodit na hrob.

Opat Odilo to vymyslel dobře. Celý rok žijeme a nestíháme, štveme se za něčím a snažíme se něco dokázat. A nemyslíme na věci, co nás přesahují. Je užitečné se aspoň na jeden den zastavit, dojít sychravým podzimem na hřbitov, sebrat spadané listí pod náhrobkem a promluvit si s lidmi, kteří nám chybí a už navždycky chybět budou.

Aspoň do té doby, než půjdeme za nimi.