Auto sloužilo k dopravě děl a munice. Mělo dvouválcový parní stroj s malým kotlem, takže po patnácti minutách jízdy muselo vždycky počkat, až se uvaří dostatek páry. Vůz jezdil rychlostí tři kilometry za hodinu.

Současná auta jezdí mnohem rychleji. A nevozí munici. I když jsou vlastně zbraní hromadného ničení. V Cugnotově době se hromadně umíralo pod gilotinou, ve válce za krále nebo na obyčejnou angínu. Dnes se umírá na silnicích. Prvního člověka zabilo auto před sto jedenácti lety. Od té doby zemřelo na světových silnicích 25 000 000 lidí. Slovy pětadvacet milionů. To je tolik lidí, kolik je v České republice a v Polsku dohromady.

Skoro to vypadá, jako bychom se v souvislosti s přelidňováním planety snažili vynalézt nějaký jiný civilizační způsob, jak se zbavit přebytečných spoluobčanů. A tiše doufáme, že my sami na chorobu zvanou automobilismus nezemřeme, byť jsme s ní každý den v těsném kontaktu. Tak si myjeme ruce, souhlasíme s názory ekologů, ano, automobilismus je vážný problém, nejde jenom o mrtvé, ale i o splodiny, benzin, neobnovitelné zdroje, nešetrný způsob života.

Ale mýt si ruce jako obrana proti téhle nemoci nestačí. Možná by bylo lepší považovat Cugnotův vynález za slepou větev ve vývoji. A vrátit se ke starému dobrému jízdnímu kolu. To vynalezl Karel Drais v roce 1817 v Německu.