Útočilo ze školních nástěnek, nejsnaživější kráčmery s drdolem ho převyprávěly, i když rozdávaly vysvědčení, a k tomu rady do nalinkovaného budoucího života. Ale i poslední den se to dalo skousnout, protože majitelé aktovek věděli, že od zítřka se už stejně budou jen flákat, flákat, flákat.
Dnešní učitelky už z nařízení vrchnosti nemusí dělat onen soudný den ideologickou nalejvárnu, ovšem z Leninova dogmatu jako by něco zůstalo. Japonský dril, kvůli němuž se řada vystresovaných žáčků v Tokiu už domů s vysvědčením nevrátí, se u nás nikdy neuchytil, budiž pochváleno české pohodářství… Nicméně ospalou nalajnovanost jako by ve školství vystřídaly dostihy v pestrém pralese, z něhož se pořád ozývá volání po větší flexibilitě, flexibilitě, flexibilitě.
Paní učitelka už sedmnáct let může s klidem Machovi a Šebestové koncem roku radit takto: Děti, pilujte dvě řeči, držte krok ve světě počítačů. Základka bude mít devět ročníků, pak devítku zrušíme, pak nevíme. Na vysvědčení budou možná známky, možná slovní hodnocení. Učebnice se budou na různých školách lišit, část učitelů z oboru uteče, jiní budou mrčet. Budeme vymýšlet programy proti šikaně, ale stále jí bude dost. S výučním listem se už moc nechytnete, školné na vejšce bude, možná postupně, možná hned. Je to nutné, jinak neobstojíme.
Co peprného by asi pak Mach a Šebestová řekli kouzelnému sluchátku?
