Jistě, je to stará osvědčená metoda – vzít neoblíbenou skupinu, vytáhnout z ní nejproblémovějšího jedince (pedofila v katolické církvi či alkoholika v Chartě) a skrze něj pak setřít všechny.

Přesto však u malých exotických uzavřených náboženských společností najdeme znaky, které je odlišují od evangelíků, katolíků, židovské obce či jiných, zavedených větších církví: Lidé, kteří s vlídným úsměvem nabízejí na brněnském hlavním nádraží Strážnou věž s tygry a lvy něžně se tulícími k jehňatům a malým dětem či zpěváci radostně omílající na náměstí Svobody mantru háre, háre, jsou buď příliš staří nebo příliš mladí, jejich touha po pevném bodu ve vesmíru mnohonásobně živější, jednodušší, razantnější. Předpisy a nejrůznější omezení pro vnitřní život jehovistů, krišnovců a dalších jsou bizarnější a nesmlouvavější. O to víc přitahují větší procento nalomenějších lidí, s nimiž se život nemazlil a kteří se pak rádi stanou součástkou velké a hřejivé, ovšem autoritářskými pravidly svázané rodiny.

I ateista si pak možná při pohledu na věrouku a život sekt řekne – zaplať Pánbůh za Jiřího Koniáše Karase, nejortodoxnějšího katolického politika, který je alespoň čitelný a předvídatelný a své ovečky nezavede tak daleko, jako alternativní hledači absolutní jistoty, která nikde ve vesmíru neexistuje.