Německé kolony táhnoucí tudy koncem května 1945 už měly jiné složení – civilisté, děcka, kufry, rance, strach v očích, a nechávaly za sebou sem tam vyčerpaného či mrtvého.

Brněnský divoký odsun, předcházející tomu „řádnému“, stále pamětníkům dokáže zpěnit krev. Landsmanšafty většinou mluví o tisícovkách zabitých, čeští odbojáři o stovkách zemřelých na nemoci. I kdyby ale platila česká interpretace odsunu, zůstává jakákoliv etnická čistka nepřijatelná. Vítězům sluší velkorysost, tvrdost k civilům je známkou ubohosti.

Odsuzování odsunu dnes ale už nemá velkou váhu. Mělo smysl tehdy, kdy mohlo něčemu zabránit. Jeho autor by však v atmosféře, kdy česká společnost chtěla zbylým Němcům vystavit účet za hrůzy nacismu, možná dostal i českou kulku do hlavy. Celkově český národ hořel v roce 1945 touhou po boji. Složitě se tudíž odpovídá na argument, že prý varianta z let 1945–1946 byla nakonec humánnější než odvetné masakry vedené po válce živelně Poláky proti Němcům a Ukrajincům.

Abychom se ale dostali blíž ke kořenům česko­německých nenávistí a náhražkových kompenzací, možná by příště neškodilo přesměrovat téma odsunu do debaty, proč v Sudetech existoval jediný německý partyzánský oddíl Waltro a proč většinu partyzánů v Čechách a na Moravě museli organizovat „shora“ na dálku ruští parašutisté…