Tamní Rusové často Rudou armádu uctívají jako osvoboditelku, mnozí Estonci, Lotyši a Litevci za osvoboditele naopak považují SS a wehrmacht. Možná, že tou dobou v hlavě královopolského modrokrevného místostarosty René Pelána zableskla myšlenka, jak v době okurkové sezony zaplnit média svým jménem, aby příště preferenčních hlasů přibylo. Stačí bojovat proti srpu a kladivu na pomníku padlým Rusům.

Anebo že by Pelána skutečně tak rmoutil osud lidí v totalitárních režimech? Pak by mohl upřít pohled do současnosti a odeslat třeba něco ze svých financí těm opozičníkům, kteří se snaží zlepšit současné poměry v Severní Koreji, Číně nebo na Kubě. To je aktivita tady a teď, pro konkrétní, žijící lidi. Nekonečné bourání a stavění pomníků a přepisování názvů ulic je naopak uhozeným, očistným a opožděným rituálem, zkombinovaným ještě se snahou nabrat lacino body.

Jistě, že ze srpu a kladiva od třicátých do padesátých let kapala krev. Ale co se týče pomníků, toho, co symbolizují a co by mělo zůstat, Pelán se snadno dopátrá jednoho zásadního rozdílu: Po „ruském“ osvobození masa lidí zmizela, zůstal blátivý marasmus a špína, ulpělá na společnosti. Po „německém“ osvobození naopak zůstalo „čisto“. Tedy skoro žádný Žid a Cikán. A to měl být teprve začátek.