Vysvětlení se dá asi hledat v odlišném chování v různých ročních obdobích. Když totiž projdeme statistiku, stojí si co do rozvodů celkově jih Moravy i Čech spolu s Vysočinou dobře. K rozvodům v těchto krajích s usedlejší, venkovskou strukturou osídlení dochází v rámci Česka nejméně. A to na rozdíl od severních Čech, průmyslového regionu s obyvatelstvem málo srostlým s okolím.

Celkově se však Česko řadí s Británií a Skandinávií ke státům, kde lidé prchají z manželství často – končí tak téměř polovina sňatků. Vedou ovšem, ale z jiných důvodů, rozvrácené společnosti bývalého Sovětského svazu. Protipólem těchto vyspělých protestantských či za〜ostalejších nekatolických zemí jsou ve statistikách katolické Irsko, Malta, Španělsko, Itálie a Polsko, kde stát a církev za rozvody vidí čertovo kopyto. Německy mluvící země a Francie pak leží přibližně v polovině.

Rozdíly ovšem najdeme i mezi různými národnostmi uvnitř zemí, kdy oproti „bílým“ Evropanům nízká rozvodovost mezi Araby, Turky, ale i Romy je důsledkem jejich spíše patriarchální uzavřené rodinné struktury. Jak je vidět, obě krajnosti ve všech těch protikladných společnostech leccos signalizují. A to, že rovnoprávným vztahům v manželství, rovnováze svobod a povinností pro oba nesvědčí ani společenský rozvrat a zdivočelost, ani náboženská či tradicionalistická svěrací kazajka.