Pokud jde o gesta, rockerské bundy a opasky, pak ano, ovšem jinak už rockově raubířský výraz a jiskru v oku Micka Jaggera, Keitha Richardse, Charlieho Wattse a Rona Wooda kazí vrásky šedesátiletých. Dráha, kterou Valící se kameny od zrodu v roce 1962 prošly, není příznačná pro většinu hudebníků: i přes krize se kapela nerozpadla a nezasypala v médiích palbou nadávek, ale – byť s přestávkami – dokázala plnit koncertní plochy desetitisícovkami fandů a noviny desítkami zpráv o každém usmrknutí členů kapely.

Od svých začátků britská parta odvázaných muzikantů tvořila vlnu šedesátých let – reakcí na „Stouny“ byla kritika za negativní vliv na mládež, jejich výstřednosti popuzovaly naobědvané břicháče v saku. Historie Rolling Stones však vedle provokací měšťáků měla bohužel i temné skvrny – na koncertě v Kalifornii roku 1969 zavraždili motocykloví ranaři z Pekelných andělů, kteří dělali kapele ochranku, černošského návštěvníka. Pokud jde o veřejné působení, ukazovali „Stouni“ stejně jako většina západních rockerských rarachů vztyčený prostředníček Washingtonu i Moskvě zároveň a o jejich poutu k Václavu Havlovi už není nutné psát.

Za měsíc se tedy Kameny přivalí popáté, a rovnou na brněnské výstaviště. Přejme tedy návštěvníkům porci dobré muziky a žádné Pekelné anděly v davu.