„Postup kulturní komise města mne rozladil. Především proto, že  jsem se nemohl vyjádřit k tomu, co v Domě umění nebo konkrétně na mně kritizují,“ říká šéf instituce, která v Brně stojí už 102 let.

O tom, že chce magistrát vyhlásit výběrové řízení na váš post, jste se dozvěděl předminulý týden. Je to podle vás oprávněné rozhodnutí?

Rada města na to má samozřejmě právo. Je zcela legitimní, aby se ředitelé příspěvkových organizací zodpovídali za svou činnost. Proti tomu nic nemám. Nepřijatelené je pro mě to, že mě nepozvali na hodnocení kulturní komise. Zřejmě to bylo nedopatřením, ale protože jsem u toho nemohl být, nevím dodnes, co bylo obsahem hodnotící zprávy. Vše jsem se následně dozvídal z médií. A když jsem se pokoušel prostřednictvím médií reagovat, tak to způsobovalo jen další zacyklování problému.

Co jste si z toho vyvodil?

Na základě toho, jak komise ohodnotila mou činnost v Domě umění, jsem dospěl k tomu, že není úplně jasné, co si město představuje pod tím, když zřizuje kunsthalle (typ výstavní instituce výtvarného umění, která nemá vlastní sbírku a je finančně podporována, pozn. red.). Souvisí s tím i to, že hodnocení ředitelů by měla provázet diskuze, co která organizace má plnit za úkoly. Netýká se to tedy jen Domu umění ale i všech dalších příspěvkových organizací včetně zoologické zahrady, škol, divadel. Město by mělo mít jasno v tom, co která instituce má za činnost a čím by městu měla přispívat.

Jaká je situace nyní? Dalo vám město už vědět, co je třeba splnit, abyste se do výběrového řízení mohl přihlásit?

Ve středu jsem se měl účastnit jednání rady města. Paní Jana Bohuňovská, náměstkyně primátora pro kulturu, mi pak řekla, že se vlastně nic neděje. Že bude nějaký čas na to, dokončit projekty, které má Dům umění před sebou, a že konkurzy se odehrají zřejmě na podzim. Konkurzy se týkají ředitelů všech městských organizací, kteří jsou ve funkci už přes pět let.

Konkurzu se tedy zúčastníte?

Ano.

Máte obavy?

To ne.

Ani vás to celé nijak vnitřně nerozladilo?

Co mě rozladilo, byl postup kulturní komise. A fakt, že jsem se nemohl vyjádřit k tomu, co na Domě umění nebo na mně konkrétně kritizovali. Nepopírám, že mě to rozčílilo, ale nejsem prchlivý ani cholerický člověk. Následovalo údobí, kdy jsem zvažoval, zda má vůbec smysl se do konkurzu hlásit. Protože pokud existuje oboustranné nepochopení, je nezodpovědné toto nepochopení prohlubovat.

To už jste překonal?

Ano. Protože si myslím, že existuje spousta argumentů, abych dokázal přesvědčit, že Dům umění má smysl a stojí za to si ho platit.

Čím chcete komisi přesvědčit, že jste tím nejlepším, kdo může Dům umění vést?

Když jsem se díval do projektu, s kterým jsem se hlásil před pěti lety, byl jsem mile překvapen. Řadu věcí se podařilo realizovat a v řadě z nich bych chtěl pokračovat dál. Týká se to například brněnských architektonických stezek, které jsou zatím hotové asi jen z jedné pětiny. Určitě se to týká i rozvíjení mezinárodní spolupráce. V tomto ohledu může Dům umění zafungovat jako mimořádný nástroj komunikace Brna se zahraničím a přispět ke zvýšení prestiže města. A samozřejmě je třeba zachovávat mimořádné postavení Domu umění v české i československé historii. To jsou tři hlavní body, které bych chtěl rozvíjet i v projektu, který bych k výběrovému řízení připravoval.

Ví se už, kdo v komisi zasedne?

Zatím ne.

Jména hodnotících členů by ale město mělo zveřejnit.

Určitě ano. Ideální by bylo, kdyby v komisi seděli lidé, kteří působí na výtvarné scéně. To jí dodá legitimitu. V případě divadel by to zas měli být lidé, kteří jsou odborníky na divadelní scéně.

Co si myslíte o tom, že zrovna na váš post se magistrát zaměřil ze všech kulturních institucí nejdříve?

Předpokládám, že je to z důvodu, který uvádí město: nastoupil jsem jako jeden z prvních. V roce 2007 nastupoval také Daniel Dvořák(ředitel Národního divadla Brno, pozn. red.)a ještě přede mnou to byl David Mareček(bývalý šéf Filharmonie Brno, pozn. red.).A protože ten odešel do České filharmonie v Praze, zůstáváme my dva s Danielem Dvořákem.

Ne tak úplně. Zůstává ještě ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša a ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý. Oba jsou ve funkci déle než vy.

Tak to potom nevím…

A nemůže to souviset s tím, že na půdě Domu umění otevřeně zaznívá kritika kulturní politiky města? Není právě to brněnskému magistrátu trnem v oku?

Určitě se dá vystopovat několik momentů, které zrovna nepřispěly k ideálnímu souznění mezi městem a Domem umění.

Třeba kavárna Trojka. Město jí chtělo v Domě pánů z Kunštátu, kde také sídlíte, vypovědět nájem. Ale vy jste se za kavárnu postavili.

Chtěli jsme ji obhájit a považujeme za důležité, aby takový kulturní prostor v Domě pánů z Kunštátu existoval. Z důvodu, že se vzájemně programově doplňujeme, ale třeba i proto, že je pro nás naprosto nezbytné, abychom spolupracovali se scénou, kterou Trojka reprezentuje. Pro město je to, myslím, velmi vhodná ukázka, jak by se mohla do budoucna rozvíjet spolupráce městem zřizované a nezřizované kultury.

A diskuze v Domě umění o brněnském nádraží?

Určitě se nesoulad objevoval i v tomto případě, kdy jsme prostor Domu umění poskytli k prezentaci jiné varianty přebudovaného nádraží. Ale znovu zdůrazním, že jsem se snažil ponouknout zástupce města, aby to brali nikoliv jako provokaci, ale jako způsob řešení problému, který tady je. Není možné řešit problém tím, že se o něm člověk odmítne bavit. Tím se problém neřeší, tím se akorát stupňuje.

Co jste tedy navrhoval?

Několikrát jsem nabízel možnost, aby například kancelář strategie města využila příležitosti a dala dohromady argumenty, které by mohly zapůsobit na Brňany, a představila je v Domě umění. Aby se inspirovala tím, co se u nás odehrálo.  Byl to námět, jak využívat našich prostor a jak vyjádřit svůj názor na aktuální témata. Protože není možné a není to ani mým přáním, abychom fungovali jako opoziční institutuce. Do této situace odmítám jakkoliv vstoupit, ale je zároveň důležité prosazovat moment, který je základem demokratického zřízení, a to je diskuze.

Kavárna Trojka a otevřená diskuze o budoucnosti nádraží na půdě Domu umění. Jsou to podle vás dvě hlavní události, kvůli kterým se magistrát jako první zaměřil na vás?

Mohlo to sehrát nějakou roli, ale nechci to zbytečně zveličovat. Možná to tak není. Snažil jsem se třeba postupně obejít radní, abych jim vysvětlil, proč je dobré mít Kavárnu Trojka v městem zřizované instituci i to, že se nejedná o žádné doupě, kde se tvoří zákeřné aktivity vůči městu. Jsem velmi rád, že na základě toho projevil náměstek Oliver Pospíšil zájem se do Domu pánů z Kunštátu podívat a já měl možnost ho provést po celém objektu a ukázat mu, co všechno se mění v důsledku snížení příspěvků ze strany města. Zároveň jsme skončili v kavárně Trojka, kde jsme si dali kafe a myslím, že bylo evidentní, že Trojka není žádné doupě, jak jsem se dozvídal z různých stran. Myslím, že řada těch věcí vzniká na základě snižující se ochoty komunikovat.

Pravidelné pořádání výstav v Domě pánů z Kunštátu musíte kvůli sníženým dotacím ukončit. Za dva týdny v těchto prostorách končí poslední výstava – projekt Remake. Co bude v Domě pánů z Kunštátu pak?

Vznikne tam školní galerie, což je zatím pracovní název. Měly by se tam potkávat všechny vysoké školy, které  vyučují výtvarné umění. Získají tam prostor představit práce svých studentů i pedagogů v pozici kurátorů.

A čistě z hlediska ekonomického – nakolik to Domu umění uleví?

Úleva je to pro nás obrovská. Jednak tím neztrácíme možnost dál zprostředkovávat program, který je tomu našemu blízký. A hlavně to přinese určité peníze, protože prostory – byť ne za tržní cenu, pronajmeme, což uhradí část provozních nákladů.

Novinkou je i to, že Dům pánů z Kunštátu bude znovu hostit Cenu Jindřicha Chalupeckého, jež se každoročně uděluje mladým umělcům do pětatřiceti let.

Myslím, že je to pro město velké pozitivum. Naposledy se tato cena na půdě Domě pánů z Kunštátu konala v roce 2008. Poté přešla zpátky do Prahy a byla vnímána především jako pražská cena, která má být vidět hlavně v Praze. V Brně však tato cena měla mnohem více soustředěnější podobu a celá řada finalistů, kteří atmosféru v Brně zažili, na ni vzpomínají se slzou v oku. Koneckonců i to, co se odehrálo loni při předávání ceny v DOXu, kdy se finalisté rozhodli, že budou v Brně na předávání Ceny Václava Stratila a nikoliv v Praze,dokládá svým způsobem jejich vztah k Brnu. Nám se podařilo domluvit se s vedením Ceny Jindřicha Chalupeckého, že se objeví v Brně, i jako důsledek napětí, které se objevilo mezi vedením ceny a umělci.

V čele brněnského Domu umění stojíte od roku 2007. Dokážete zhodnotit, co se vám za tu dobu podařilo? A naopak, co nedopadlo úplně podle vašich představ?

Za jakousi satisfakci považuji to, že Dům umění je v tuto chvíli velmi otevřenou institucí. Jsem velmi rád, že problémy, které nás potkávají a musíme je řešit, dokážeme řešit otevřenou cestou. Doufám, že v tom tedy nejsem osamocený, ale tuto atmosféru vnímám jako zásadní. A z té potom vyplývájí další případné úspěchy.

A ty neúspěchy?

Za svůj velký neúspěch považuji to, že se dosud nepodařilo rozjet projekt, s nímž jsem také vstupoval do Domu umění, a to je velká monografická výstava Pavla Janáka. Chystáme ji už od roku 2008, ale stále narážíme na jeden podstatný moment, a to ten, že ze své pozice nedokážeme přesvědčit Národní technické muzeum v Praze vlastnící podstatnou část sbírek z Janákovy pozůstalosti, abychom našli formální podobu spolupráce. Zároveň věřím, že ještě do podzimního konkurzu se mi tuto věc podaří dopřipravit.