Už od brzkého sobotního rána je před lednickou radnicí rušno. V devět hodin totiž odstartuje šestý ročník závodu Koulení kola z Lednice do Brna. „Nápad vznikl díky pověsti o koláři Jiřím Brikovi, který se v roce 1635 vsadil, že za jeden den stihne vyrobit dřevěné kolo a dokulí ho z Lednice do Brna dřív, než se zavřou jeho brány. To se mu podařilo. vyhrál dost peněz. Zemřel ale jako chudý. Lidé ho zatratili, protože si mysleli, že se spolčil s ďáblem,“ popisuje legendu pořadatel a majitel cestovní kanceláře Kudrna Vilém Dvořák.

Závod má jednoduchá pravidla. „Soutěžit mohou maximálně tříčlenné týmy. Členové se v pohánění kola většinou střídají. Kutálet ho ale v danou chvíli může jen jeden. Nesmí se s ním jinak pohybovat. Pokud mu spadne, musí se pokračovat ze stejného místa,“ uvedl Michaela Poborská z cestovní kanceláře Kudrna. Dodala, že ostatní členové týmu se mohou pohybovat buď na kole anebo pěšky.

Odbíjí devátá a účastníci plní elánu vyrážejí na téměř sedmašedesát kilometrů dlouhou trať, která vede například přes Věstonice, Židlochovice nebo Blučinu až ke Staré radnici v Brně.

První tým má už od začátku jasný náskok. Jsou to totiž ostřílení závodníci, kteří obhajují první místo z loňského roku. „Kolo váží asi dvanáct kilogramů, takže to není úplně jednoduché. Pokud člověk ale ví, jak ho správně kutálet, dá se to zvládnout poměrně rychle,“ říká Milan Procházka z Becaro teamu.

Na účastníky netradičního klání čeká na cestě několik stanovišť, kde se mohou posilnit jídlem a doplnit zásoby vody. Jedno je i v Blučině. „Vodu, vodu,“ křičí už několik metrů před stanovištěm závodník Lukáš Maňák a slézá z kola.

Za ním už dojíždí další ze skupiny a dovolává se po tekutinách. Poslední člen týmu se napít nemůže, valí kolo dál a doufá, že ho jeho kolegové rychle dojedou a vystřídají. „Pohni. Vždyť u toho umře,“ popohání kamaráda dvacetiletý mladík. Dostane jasnou odpověď. „Jen ho nech. Je tu poprvé a tvrdil, jaká je to pohoda. Tak ať si to chvíli užije,“ směje se Maňák. Za pár vteřin ale stejně vyjíždí.

Závodníci neběží sami. Mají početný doprovod. Trasu totiž společně s nimi může urazit kdokoliv. „Líbí se mi to. jsem tu poprvé. Je pěkné počasí. Kluci jsou unavení, ale jinak je to paráda,“ směje se Zuzana Smilková.

U občerstvení se také zapisuje průběžný čas. „Jsme čtrnáctí. Musíme si pohnout. Třináctka je moje oblíbené číslo,“ komentuje ceduli další závodník.

Na Starou radnici jim zbývá ještě asi dvacet kilometrů. První tým je v té době už téměř v cíli. „Vypadá to, že padne rekord. Nejspíš se dostaneme pod magickou hranici čtyř hodin. Což je docela slušný sportovní výkon. Když se to spočítá musí účastníci běžet průměrnou rychlostí asi osmnáct kilometrů v hodině,“ upozorňuje Dvořák.

Za pár minut je jasné, že rekord padl. První tým doráží na Starou radnici před jednou hodinou odpoledne. „Je to paráda. Čas tři hodiny pětapadesát minut a dvaačtyřicet sekund nikdo z nás nečekal. Překonali jsme sami sebe,“ pochvaluje si Procházka z týmu Becaro, který tak obhájil společně s Romanem Bednářem a Vítem Patákem vítězství z loňska. Za první místo čeká tým sladká odměna v podobě poukazu na lyžařský zájezd v Alpách. „My ale ni nevěděli, co vyhrajeme. Soutěžili jsme pro radost,“ směje se Procházka.