Technické muzeum v Brně, kterému kovárna patří, tam pořádalo Kovářskou sobotu. Lidé se tam mohli nejen dozvědět něco o kovářském řemesla, ale navíc spatřili přímo „v akci“ i mistry kováře.

Přestože sobotní podmračené počasí výletům nepřeje, do tři sta let staré kovárny si nachází cestu poměrně dost výletníků. „Už jsme tu měli přes sto dvacet lidí. A to jsou teprve čtyři hodiny odpoledne,“ upozorňuje jedna z pořadatelek Petra Mertová.

Většina jich odchází spokojená a někteří k tomu ani nepotřebují vidět to hlavní, kvůli čemu přišli – kováře. Například asi čtyřletá holčička je nejvíc nadšená z možnosti pomalovat si obličej. „Já jsem princezna,“ vysvětluje při tom zvědavcům.

Přesto se ale většina dětí i dospělých nejvíc těší na mistry řemesla kovářského. Jakmile pak přijdou přímo do kovárny oči se jim rozzáří a doslova hltají všechny nástroje i výrobky, které před kováři stojí. „Tak co, mám ještě něco ukovat nebo už mám ten oheň zhasnout a půjdeme domů?“ ptá se s šibalským úsměvem na tváři kovář Milan Michna.

Nakonec se nechává přesvědčit, že na to aby skončil, je ještě brzy a spolu se svým synem se pouští do práce. Nejprve pořádně rozdmýchat oheň, pak do něj dát železnou tyč, počkat až se rozžhaví do ruda, potom jí vyndat, položit na kovadlinu a bušit a bušit a bušit. Úder stíhá úder a tyč pomalu začíná dostávat tvar. Rány přitom tupě naráží na žhavý kov a občas kladivo zazvoní o kovadlinu. Hlavně ve chvílích, kdy je potřeba tyč otočit a bít do ní z jiné strany. „Ty úhozy do kovadliny mezi tím děláme proto, abychom nevypadli z rytmu,“ vysvětluje druhý z kovářského rodu Michnů – Radek.

Za chvíli už začíná mít železo podobu, jakou si kováři představují a zbývá ho jen přes kovadlinu zohýbat. „Co to bude?“ ptá se maminka asi pětiletého chlapce a diví se nezvyklému tvaru. „Tohle je madlo, které bude v podzemních chodbách pod Zelným trhem. Takhle tam bude zakončené zábradlí,“ vysvětluje jí Radek Michna a dává do kovu poslední údery. Za pár minut je tak madlo na světě.

Jeho výkon se líbí dětem i dospělým. Někteří jen litují, že si sami nemohou jeho práci vyzkoušet. „Dopoledne jsme děti nechali, aby si to zkusili sami. Jenže pak se uštípl kus kladiva, a to by mohlo být nebezpečné. Takže raději děláme vše sami. I když nás strašně baví, pozorovat to nadšení dětí, když si sami mohou bouchnout do červeného železa,“ vypráví Michna.

Přestože si děti nemohou sami kovářské řemeslo vyzkoušet, je z jejich očí jasně vidět, že i tak jsou výletem do těšanské kovárny nadšené. A protože radost z povedeného výletu mnohdy neskrývají ani jejich rodiče, dá se čekat, že se jich hodně do Těšan za kováři zase brzy vrátí.