„Oheň v pecích se poprvé rozhořel osmého dubna 1930. Od té doby mně a mým předchůdcům prošlo rukama dvě stě osmdesát devět tisíc lidí,“ vypočítává vedoucí zařízení Zdeněk Kolář.

Budova krematoria nijak nezastírá svůj účel. Stavba architekta Ernsta Wiesnera vztahuje k nebi špičaté věžičky, které navozují ponurý a truchlivý pocit.

Než zemřelý doputuje až do kremační pece, projde rukama nejméně čtrnácti lidí. Nejdříve je uložen do lednice, kde musí počkat na volný termín. Mezitím se domlouvají detaily posledního rozloučení. Jednou z unikátních věcí brněnského krematoria je živá hudba.

„Pozůstalí mají různé požadavky. Někteří chtějí slyšet Bacha či Verdiho a jiní třeba trampské písničky. V nabídce máme asi dva a půl tisíce skladeb,“ vysvětlil Zdeněk Hatina, který na kůru smuteční síně hraje na varhany.

I když to tak nevypadá, nejtěžší práci mají smuteční řečníci. „Když člověk mluví s pozůstalými o člověku, který zemřel, častokrát se to neobejde bez pláče. Nejhorší to je u dětí a mladých lidí. Když řečník mluví, musí do toho dát kus srdce a to není snadné,“ vysvětlila řečnice Marie Švédová.

To nejdůležitější se odehrává v zadní části krematoria. Tyčí se zde tři mohutné železné bloky – pece. Ve spalovacích komorách je teplota okolo tisíce stupňů. Celý proces trvá asi hodinu a půl.

Ostatky neshoří celé a zuhelnatělé části kostí se pak shromáždí a namelou na prášek. Až ten pracovníci krematoria vloží do urny.

Práce u pecí prý není žádný med. „Když je v létě pětatřicet stupňů, tady jich je asi padesát,“ popisuje náročnost svého povolání Petr Mrázek.

O spalování lidí prý koluje řada pověr. „Říká se, že si mrtví při spalování sedají. Nikdy jsem to ale neviděl,“ zamýšlí se Zdeněk Kolář. Vyvrací i historky o tom, že se spaluje více lidí najednou. „Vždy tam leží pouze jeden člověk. Dbáme na pietu a můžeme zaručit, že popel v urně pochází od jedné osoby,“ potvrdil Kolář.