Hlavní vstup do krytu, který se současné vedení Brna chystá zpřístupnit lidem alespoň na jeden den v neděli u příležitosti Dnů evropského dědictví, se nachází v Husově ulici naproti zadnímu vchodu do Nové radnice. Ještě předtím, než ho bude moci zdarma navštívit kdokoliv, ho vedení města chce ukázat novinářům. Prohlídku vede ředitelka brněnského Turistického informačního centra Petra Kačírková. „Historie krytu se začíná psát počátkem dvacátého století. To ale podzemní prostory nesloužily k ochraně před bombami, ale firma Šmíd a Löwy zde vyráběla ovocné víno a skladovala minerální vodu,“ začíná výklad Kačírková ještě před tím, než celou asi dvacetičlennou skupinu brněnských novinářů zavede do podzemí.

Doplní, že jako kryt pro lidi začaly podzemní chodby sloužit ve druhé světové válce. „Sklepy na kryt přestavělo tehdejší vedení města, bohužel i za pomocí nuceného nasazení studentů z brněnských gymnázií. Celkově je to asi šest set metrů chodeb. Přitom nejdelší štola měří sto dvacet metrů,“ vypráví Kačírková. To už ale bere za kliku vnějších železných dveří a vede celou skupinu pod zem.

Za prvními dveřmi vede asi deset metrů dlouhá vápnem vybílená klenbená chodba. Vzduch se začíná každým krokem citelně ochlazovat. „Po válce kryt převzala Československá armáda. Zkolaudovala ho koncem padesátých let,“ pokračuje ve výkladu Kačírková a postupuje dál do nitra krytu. Po pár krocích se dostane k masivním ocelovým šedě natřeným dveřím.

Tlusté jsou alespoň dvacet centimetrů a aby je i dospělý člověk otevřel musí zatlačit oběma rukama. „To jsou tlakové dveře, které měly v případě potřeby ochránit vnitřek krytu před venkovními explozemi,“ vysvětluje Kačírková. Dodává, že úkryt pro čtyři sta padesát osob naštěstí nikdy nebyl v dobách studené války využit.

Vevnitř krytu je poměrně dost místa a díky bílému nátěrů stěn a elektrickým světlům i dost jasno, přesto se člověk při jeho procházení neubrání jistému pocitu stísněnosti. „Všechno vybavení je původní. Je tady i rozhlas po dráte. Funkční je veškeré osvětlení, větrání a funguje i původní dieselový agregát pro případ výpadku elektrického proudu, říká Kačírková zatímco se skupina zastavuje u bočních místností, jež slouží jako sklady.

V téměř prázdných plechových regálech sem tam leží dřevěná bedna natřená vojenským zeleným odstínem. Sanitární zařízení v dalších místnostech vypadá plně funkční. Je však zašlé a špinavé. Při pohledu na něj a zvláště pak na čtyřpatrové palandy rozestavěné po obvodu jedné větší cimry přejde člověku mráz po zádech, když si představí, že by v těchto neutěšených prostorách musel v případě války strávit i jen několik dnů bez slunečního svitu.

Prostornější místnosti s oprýskanými policemi, stoly a židlemi dál střídají užší chodby, kde dva lidé vedle sebe pohodlně neprojdou. „Tady ty sprchy sloužily k tomu, aby se příchozí z venku mohli vydezinfikovat a zbavit radiace, pokud by to bylo potřeba,“ ukazuje Kačírková na ponurou umývárnu. To už prohlídka míří vstříc dennímu světlu k východu.

Vedení města chce kryt v budoucnu zpřístupnit turistům natrvalo a doplnit tak historický labyrint pod Zelným trhem, Mincmistrovský sklep a kostnici pod svatým Jakubem, která se má otevřít příští rok. „Nedělní prohlídky budou pro nás taková zkouška,“ říká Kačírková.

O pronájem krytu mělo zájem Muzeum totalitních režimů. „Pronajímat ho ale nebudeme. Přijde mi nelogické pronajímat něco, pro co máme naplánované vlastní využití,“ říká brněnský primátor Roman Onderka, který se prohlídky taky zúčastnil.