Mezi lachtany se občas zableskne stříbro. Je to mrtvá ryba, která tu zbyla z předchozího krmení. Lachtani totiž jako jediná zvířata dostávají nažrat dvakrát. Zábradlí nad lachtaním bazénem je obsypané hrozny nedočkavých dětí, které zatím nahlas přemýšlí, kolik toho takový lachtan sežere a jestli mu nevadí, že má tak malý bazén.

Konečně přichází ošetřovatel. „Přinesl jsem našim lachtanům makrely, ty mají nejradši. Bohužel nevím, jestli je dneska vůbec budou jíst, drží totiž půst, jak se na Štědrý den sluší,“ usmívá se mladý muž v zelené bundě a v ruce drží mrtvou rybu. Děti se smějí. „Asi chtějí taky vidět zlaté prasátko,“ podotýká jeden z přihlížejících.

Ošetřovatel mávne rukou a na hladinu bazénu začne padat stříbrný déšť. Každá kapka prorazí vodu a lachtani začnou v bazénu rotovat a předhánět se, kdo se k rybám dřív dostane. Brzy ale ztratí zájem – dnes už měli jídla dost. Zlaté prasátko ale neuvidí, občas jim totiž makrela v tlamě zmizí.

Ani polární lišky nedodržují postní tradici a skoro stejně nedočkavě jako zvědavé děti vyhlížejí ošetřovatele s kbelíkem masa. „Co budou žrát, tati?“ šťouchá jeden chlapeček do otce. „Nevím, asi kuřata,“ odpovídá otec. „Nebo myši,“ uvažuje nahlas chlapeček a naklání se do výběhu.

Pět polárních lišek nakonec na svou porci nečeká dlouho. Do výběhu postupně padají kusy masa. „Jé, oni se perou, podívej. A už si to vzala a utekla se schovat, ta je chytrá,“ směje se holčička v červené čepici. Lišky se na rozdíl od lachtanů nenechávají k žrádlu dvakrát pobízet a maso brzy mizí v jejich žaludcích.

Svou porci jídla dnes před publikem sní i šimpanzi, prasata pekari nebo tygři. Děti i dospělí si tak domů ke stromečku odnáší netradiční zážitky. A také vrstvu bláta na botách kvůli teplému počasí a tajícímu sněhu na cestičkách. Možná i kvůli tomu letos přišlo podstatně méně lidí než loni. Branou ZOO loni na Štědrý den prošlo dva a půl tisíce návštěvník, letos se jejich počet vyšplhal jen na patnáct set.