Mám blízkou kamarádku, která dodnes žije jiný život, než by žila, kdyby bratrská vojska nepřijela Československu na pomoc. Studovala na gymnáziu, chodila se spolužákem. Byla to první studentská láska. V červenci se ještě viděli, pak odjela na prázdniny. A když se vrátila, našla jenom vzkaz, stížnost na rodiče, kteří se rozhodli v rychlosti emigrovat a syn musel, láska neláska, s nimi.

Deset let si psali, ona čekala, i když některé dopisy chodily rozlepené. Po deseti letech dostala povolení vycestovat a na dovolené u moře se potkali. Každý úplně jiný, ona pětadvacetiletá vysokoškolačka z komunistického Československa, on Západoněmec s rozhledem. A přemlouval ji, ať emigruje za ním. Ať už se nevrací. Nechtěla nechat doma ovdovělou maminku a sestru, která chtěla jít na vysokou. A tak se rozešli, každý zpátky domů.

Viděli se znovu na začátku devadesátých let. Ona má tři děti, on dvě. Zjistili, že studentská láska trvá. A trvá i po čtyřiceti letech. Ani jeden z nich se nerozvedl, nepřestěhoval. Vídají se pravidelně na školních srazech, kam se on vydává tisíc kilometrů z Německa, aby ji viděl. A vyprávějí si o tom, jaké by to bylo, kdyby jeho rodiče nemuseli emigrovat. Oba cítí zodpovědnost ke svým současným rodinám, které nemohou opustit. Shodují se na tom, že jejich současní životní partneři za nic nemohou. Vinu na jejich neštěstí nenesou. Tu mají ruské tanky.