Ti starší mají o několik „frček“ víc, mladí zase ani ne polovinu jejich zkušeností. A zatímco se ti dříve narození těší na chvíli, až nadobro svléknou uniformu, nováčci jsou plni elánu zničit brněnské podsvětí. „Práce u policie mě lákala od malička. Sice jsem neměl v rodině nikoho, po kom bych zdědil vztah k uniformě, ale vždycky jsem bránil slabší,“ prozrazuje jedenadvacetiletý Jan důvody, proč se stal policistou.

Nasazovat každý den krk mu prý nevadí. „Samozřejmě, nebudu se vychloubat, že nemám strach. Mám. Zvlášť, když se centrem města potulují desítky lidí, kteří neváhají na policisty zaútočit. Věděl jsem, že to nebude legrace,“ usmívá se policista. Na rozdíl od policejního benjamínka má čtyřiapadesátiletý Pavel už přes třicet let služby za sebou.

A pomalu stříhá pomyslný metr svého odchodu do civilu. „V nejlepším je dobré přestat,“ žertuje podsaditý muž. Ve skutečnosti už má služebních povinností dost a pověsit uniformu na hřebík ho nutí i doma. „Když člověk slouží přes třicet roků, nezná pátky ani svátky a děti mu vyrostou před očima, je dobré si na stará kolena dát pohov,“ vysvětluje dlouholetý policista poohlížení po klidnější práci.

Navíc by na tom nebyl špatně, protože by bral poměrně slušnou rentu. Kolik? „Dost, abych nemusel mít strach o výši starobního důchodu. Když budu ještě někam chodit na poloviční úvazek, budeme se mít s manželkou více než slušně,“ plánuje Pavel budoucnost.

Více informací o tomto tématu se dozvíte ve středečním vydání Brněnského Deníku Rovnost.