V divadle přitom nepracuje poprvé. Už v sedmdesátých letech minulého století, kdy se tam strop opravoval naposledy, se do prací zapojil. „Tehdy jsem ještě studoval. Při opravách jsem vypomáhal asi pět měsíců jako brigádník," vzpomíná Kučera.

K práci s barvami má vztah od dětství. „Táta a strýc vlastnili malířskou firmu. Řemeslo jsme proto měli v rodině. Já jsem se jenom posunul trochu dál," směje se.

Oprava stropu v Mahenově divadle podle něj nepatří k těm nejběžnějším. „Musíme vše upravit do podoby, v jaké to bylo v sedmdesátých letech, kdy se divadlo opravilo naposledy," vysvětluje restaurátor. Rozhodují i detaily. „Pokud to člověk odflákne, pozná se to. Dobrou reputaci si utváříte celý život. Na tu špatnou stačí chvíle," upozorňuje.

Namíchat správný odstín barvy se prý člověk naučí až s přibývajícími lety a zkušenostmi. „Je to o citu a oku. Nikdy se nepodaří namíchat úplně stejnou barvu. Hlavní ale je, aby to laik nepoznal," vysvětluje sedmapadesátiletý Brňan. Na své práci má nejraději to, že věci, které ještě před nedávnem vypadaly zašle, rázem vypadají jako nové.

Při restaurování se často pohybuje ve výškách. Závratě zatím nemívá. Přesto může být jeho práce nebezpečná. Důležité je zachovávat bezpečnostní zásady. „Člověk musí vědět, kam stoupnout. Jeden můj kamarád byl neopatrný a vymstilo se mu to. Spadl z šestnácti metrů a zemřel," vzpomíná smutně Kučera.

V divadle spolupracuje s dalšími šesti kolegy. „Každý z nás má nějakou specializaci. Já dělám ornamentální malby, někdo jiný třeba sochy," popisuje svou práci Kučera.

Při restaurování se dostane na zajímavá místa a také se mnohé naučí. „Při práci na Špilberku jsem se seznámil s uměleckým slohem nazibau. Vymysleli ho nacisté ve čtyřicátých letech. Nikdy jsem o něm neslyšel," podotýká.

Na některá místa, kde pracoval, se rád vrací, aby se podíval, jak jeho dílo vypadá. „Je to moc příjemný pocit vidět, že moje práce i po několika letech vypadá jako nová," říká s hrdostí v hlase.

HANA FLORIANOVÁ