Zájem o nahlédnutí do útrob obchodního domu je obrovský, nezbývá jediné volné místo. Všechny prohlídky jsou beznadějně vyprodané týdny dopředu. Architektonickou procházku zahajuje průvodkyně krátkým povídáním o historii brutalistní stavby, kterou architekti Ivan Ruller a Zdeněk Řihák začali pod tehdejším Útvarem hlavního architekta a Státního projektového ústavu Brno projektovat jako jeden z možných návrhů nového brněnského regionálního centra.

Vydejte se společně s námi na prohlídku brněnské ikonické budovy, jejíž čas, než přijde demolice, se krátí.

Řada Brňanů si při průchodem směrem k lávce u nákupního centra Vaňkovka ani nevšimne, že je u dnes nefunkčních eskalátorů prapodivná díra.

Právě tam měly být eskalátory původně umístěné. „Kvůli sporům o pozemky, na kterých se místo nachází, nakonec došlo k výstavbě eskalátorů v místě, kde je vidíme dodnes,“ přednáší průvodkyně poutavě historii ikonické stavby.

V bývalém obchodním domě Prior, který v Brně vznikal mezi lety 1980 a 1984, byly vůbec první eskalátory v celém městě. Jak vypráví průvodkyně Svobodová, řada dětí se na ně jezdila vozit jen tak pro legraci. „Vzpomínám si, jak jsem na ně ve čtyřech letech chodila jezdit taky, protože to bylo něco nového,“ dodává se smíchem Svobodová.

Během architektonické procházky si mezi sebou účastníci postupně předávají vytištěné fotografie, na kterých je budova zachycená v původní podobě. Mezi zvědavci kolují rovněž černobílé snímky, jež ukazují varianty, jak dům mohl vypadat. „Jedna z fotek zachycuje zkosené plochy, kdy návrh vypadá skoro jako nějaký mezopotámský chrám. Ten ale architektům zatrhli, a tak museli dělat velké ústupky,“ prozrazuje připravená průvodkyně.

Střih. Návštěvníci konečně tuší, že se blíží moment, kdy vstoupí do útrob někdejšího Prioru. Skupina míří k zásobovacímu vchodu, za masivními dveřmi je čeká typický zápach vlhkosti a odstavené bílé vozíky s ocelovými mřížemi. „V tomhle se teda převáželi političtí vězňové?“ ptá se s nadsázkou jeden z účastníků.

Nákladní výtah, do kterého se všichni za moment chystají vstoupit, pojme jen polovinu více než třicetičlenné skupiny. Někteří si tak musejí na pohodlný přesun do posledního patra počkat, se zájmem si při tom však prohlížejí prostředí, které dříve žilo čilým ruchem a produkty takřka praskalo ve švech. Cvak. Dosednutí výtahu naznačuje, že se již blíží řada také na druhou půlku návštěvníků. Natěsnaní na sebe putují vstříc nejvyššímu podlaží a doufají, že se jim brzy otevřou pohledy na centrum města.

A otevřely. Jeden po druhém prostupují lidé dveřmi na jednu z mnoha teras, které pracovníci dříve nevyužívali, ale skýtají pohled na hlavní nádraží, katedrálu svatého Petra a Pavla nebo na neutěšenou plochu kolem železničního uzlu, která svou šedí a zanedbaností lidské oko spíše odrazuje než podněcuje. „Nebránila bych se někdy prohlídku vidět, člověk se aspoň podívá tam, kam normálně nemůže,“ přiznává po prohlídce Brňanka Silvie Tomášková.

Umývárny s toaletami, prázdné vyučovací místnosti nebo kantýna, na kterou historie dávno zapomněla. To vše je k vidění v útrobách domu, který má své nejslavnější chvíle desítky let za sebou. Pompézní sklady dnes již pouze zejí prázdnotou a na zemi je vidět stopy pásky, jež kdysi vyznačovala konkrétní umístění regálů se zásobami. „Byly projektované tak, aby podle tehdejších předpisů pojaly zásoby na minimálně devadesát dní,“ vysvětluje průvodkyně Šárka Svobodová a postupně se s návštěvníky loučí.