To je podle vedoucího restaurátorského oddělení Moravské galerie v Brně Igora Fogaše hlavním úkolem restaurátorů. Kdo si ale myslí, že restaurátor obnovuje obraz dlouhým postáváním u stojanu a máváním štětce, je na omylu.

„To je představa z 19. století. Dnes nám pomáhá hlavně technika,“ říká Fogaš. A tak v restaurátorské dílně vedle starých obrazů, štětců, špachtlí a plechovek s barvami, stojí i moderní přístroje. Vakuový nažehlovací stůl na plátna, mikroskop napojený na mikrokameru nebo speciální přístroj, který vyvíjí vzduchovou páru a kontroluje vlhkost.

„Technika nám pomáhá materiál dokonale poznat. Kontroluje naši práci krok za krokem, nic nenechá náhodě. Improvizace do restaurátorství totiž nepatří,“ říká Fogaš. V jeho práci mu pomáhá i ultrazvuk, který z obrazu odstraňuje vrstvy, které jsou na něm navíc. Jak ale Fogaš říká, technika není všelék. Dobře zrestaurovaný „kousek“ by bez schopného restaurátora nikdy nevznikl. V dílně na restaurování obrazů, oltářních desek a plastik pracují stabilně dva lidé. „Když je ale krizová situace, kterou je nutné rychle vyřešit, je nás tu až sedm,“ říká Fogaš.

Práce je prý ale tolik, že by se nenudilo ani deset restaurátorů. Restaurátorství je však velmi vzácné řemeslo. „Restaurátor musí mít dobré znalosti fyziky, chemie i ostatních přírodních věd. Kromě toho musí být i velmi dobrý výtvarník,“ vyjmenovává Fogaš všechny nutné vlastnosti. Sám jako malíř začínal. Než ho restaurátorství pohltilo úplně, maloval fresky. Svou práci však považuje za stejně kreativní jako malování.

„Je to úplně jiný druh kreativity. Není to kreativita výtvarná, ale spíše z oblasti fyziky a chemie. Restaurátor musí pořád něco vymýšlet. Hledá varianty technologických přístupů nebo vyvíjí nové materiály,“ vysvětluje Fogaš.