Němci v českém pohraničí vyvolávají nepokoje a Hitler pokládá československé vládě stále se stupňující požadavky. V září roku 1938 už bylo jasné, že Československo povolá armádu do zbraně. Mobilizaci vyhlášenou před sedmdesáti lety očekávali vojáci v brněnských kasárnách i v pohraničních oblastech jižní Moravy. Byli v plné pohotovosti. „Prožíváme přímo osudové chvíle národa a státu. Napětí, které se od rakouského anšlusu stupňovalo, dostoupilo nyní vrcholu,“ psal třiadvacátého září na úvodní stránce brněnský časopis Rovnost.

První obavy

Již březnový anšlus, neboli připojení Rakouska k Německé říši, vyvolal mezi Čechy obavy o další osud země. V září pak začala česká vláda systematicky jistit pohraniční oblasti. „Třináctého září měli záložníci výjimečné cvičení. Bylo to podobné jako v květnu, kdy vyhlásili takzvanou částečnou mobilizaci,“ vysvětluje dění před oficiální mobilizací historik Ladislav Šulák.

Stejně jako na západě republiky, v sudetské oblasti, také na jižní Moravě docházelo před mobilizací ke střetům mezi německými Freikorps, pravicovými svobodnými sbory a členy české Stráže obrany státu. Zpočátku ji tvořili pouze četníci a příslušníci finanční i státní policie, později se k nim přidali i další čeští dobrovolníci, kteří chtěli chránit pohraničí před vpádem Němců.

„V Brně si Němci příliš nedovolovali, protože tu byl silný armádní sbor,“ podotýká Šulák. Sbor sídlil v Kounicově ulici. Budově se mezi Brňany přezdívalo „Rohlík“ podle tvaru. „Když ji v roce 1935 stavěli, úmyslně ji tak zahnuli, protože bomby padaly z letadel v linii,“ řekl brněnský pamětník Radovan Poděl.

Po souhlasu Anglie a Francie dala česká vláda třiadvacátého září 1938 v deset hodin večer příkaz k mobilizaci vojska. Bránit jižní Moravu dostala za úkol čtvrtá polní armáda pod vedením generála Lva Prchaly. „Útok vedený od Znojma na Brno či překročení dolního toku řeky Moravy nebyly však tolik pravděpodobné jako jinde v pohraničí,“ tvrdí historik Pavel Minařík. O mobilizaci se dozvěděli Brňané z rozhlasu. Vládlo zde rozhořčení a bojové odhodlání. „Tehdy jsem viděl poprvé a naposledy svého otce plakat. Říkal: Republiku nedáme,“ potvrzuje Poděl.

Vojáci se začali stahovat k hranicím, aby pomohli strážím, zápasícím se sudetskými bojůvkami. Než však stačili zasáhnout, z vedení přišel rozkaz stáhnout se. To už bylo po mnichovské „zradě“, kdy československá vláda seznala, že je třeba se podrobit Hitlerovu diktátu. Po dohodě čtyř mocností třicátého září postoupilo Československo Německu pohraniční oblasti s německou většinou, na své si přišlo i Polsko a Maďarsko.

Freikorps, dosud zastrašované mobilizací, nyní mohly beztrestně uplatnit své síly. Byli mezi nimi Němci žijící u nás i členové vycvičení v Německu. „Byli brutální, vyštvali asi půl milionu Čechů z pohraničí. Dokonce na ně stříleli,“ vypráví Poděl.

Konec nadějí

Na brněnském hlavním nádraží vzniklo po třicátém září zásobovací středisko, které shromažďovalo potraviny či oděvy, určené vyhnaným Čechům z pohraničí. „Asi třikrát jsem tam byl s matkou, která přinášela třeba sádlo nebo mouku. Zásoby zaplňovaly asi půl nádražní haly,“ přibližuje situaci Poděl. K pomoci evakuovaným lidem vybízel i dobový tisk. „Uprchlíci, kteří jsou oběťmi teroru henleinovských ordnerů, musí poznati, že se jim dostane u nás nejlepší péče,“ píše Rovnost z třicátého září 1938.

Vláda pamatovala i na rodiny mobilizovaných vojáků. Poskytla jim vyživovací příspěvky, které se vyplácely v poloměsíčních lhůtách, vždy prvního a šestnáctého v měsíci. Poslední tečkou za pokusem bránit zemi před Hitlerovým diktátem se stalo ukončení mobilizace patnáctého prosince.