Skupina cestovatelů, říkající si Babetta maniaci, už na babetách projela Rakousko, Ukrajinu a okolí Černého moře, tentokrát za třiadvacet dnů zdolali i Island. Šestičlenná skupina po divokém Islandu urazila na babetách skoro dva tisíce kilometrů. „Byla to pro nás naprosto nová zkušenost. Spaní pod širákem na něm nepřipadalo v úvahu. Zima, vlhko a často pršelo a foukalo, museli jsme mít stany a pořádné spacáky. Kvůli tomu se zvedla oproti předchozím cestám i zátěž, kterou babety musely nést. Bylo to složitější kvůli počasí a terénu, cesty bez asfaltu, sopečný popel a díry,“ vysvětluje člen skupiny Libor Vávra.

Nehoda v Husovickém tunelu.
Husovický tunel uzavřela nehoda. Řidič při epileptickém záchvatu narazil do zdi

Babety měly co dělat, aby všechno vybavení i s jejich jezdci unesly. „Průměrně jsme mohli každý vést kolem čtyřiceti kilogramů zavazadel. Náš nejlehčí člen, který váží pětasedmdesát kilo, mohl vést až kolem padesáti. Vzhledem k tomu, že babety mají nosnost asi 80 kilogramů, jsme rádi, že to stoje zvládly. Když vezmeme v potaz, že náš nejtěžší člen váží 130 kilo a ještě k tomu má 40 kilová zavazadla, je to skoro zázrak,“ usmívá se Vávra.

Auty se dopravili spolu s babetami do Dánského přístavu Hirtshals a trajektem pokračovali až na Faerské ostrovy, kde na babetách strávili dva a půl dne. Tam je taky zastihl první zádrhel. „Výmolů a různých překážek na cestách bylo opravdu hodně, ale hlavně kvůli nárazům odcházelo hodně součástek. První závada nás zastavila na Faerských ostrovech, tam jsme zjistili, že dopotřebováváme poslední zapalovací cívku, protože jsme ostatní zapomněli někde doma. Takže jsme se modlili, ať už nám ta elektronická součástka neodejde. Potom se nám to samozřejmě pokazilo na Islandu. Závadu jsme řešili skoro dva dny, nakonec se nám díky desítkám hovorů odborníkům a štěstí podařilo součástku improvizovaně nahradit. Byl zázrak, že to fungovalo. Už jsme skoro přemýšleli nad alternativou, jak se dostat domů,“ vzpomíná cestovatel.

Největší výzvou pro cestovatele byl průjezd přes Islandské vnitrozemí, kdy babety musely vydržet 250 kilometrů v pustu a prázdnu. „Široko daleko nikde nic, nebylo jisté, jestli to ty stroje zvládnou. My si byli jistí, že to zvládneme, ale nebylo to jen na nás… Nakonec to ale vydržely,“ říká Vávra.

Studenti na Erasmu. Ilustrační foto.
Erasmus slaví kulatiny. Za studiem cestují tisíce studentů, počet zájemců roste

Úmorná únava a nepřízeň okolí ale stála za to. Podle Vávry je babeta pro cestovatele ideální stroj, protože se může při jízdě kochat. „Nejvíc nás zaujala Ďáblova kuchyně, okolí jezera Myvatn a překrásné vodopády Dettifoss. Krajina na Islandu je přeci jen mladší než krajina v České republice, a tak se co chvíli mění, to na tom bylo překrásné,“ vysvětluje Vávra.

Cestovatelé vybrali značnou částku, přesto jim na cestu ale nevystačila. „Přes Startovač se nám podařilo vybrat 204 tisíc, ale protože nejsme natolik známí, tak jsme tomu do značné míry pomohli sami. Víceméně nám peníze vystačily na lístek na trajekt a potom nám zbylo akorát pár tisíc,“ říká Vávra.

Kvůli podcenění islandského terénu málem nestihli trajekt, tím by jim propadla drahá jízdenka propadla. „Řekli jsme si, že ujedeme tak 160 kilometrů za den, a kdyby tomu tak bylo, měli bychom na Islandu tři volné dny. U Černého moře se nám dařilo ujet 240 kilometrů za den. Takže přestože jsme to značně podhodnotili, přijeli jsme do přístavu čtyři hodiny, předtím, než nám měl trajekt odplout,“ vzpomíná Vávra s úsměvem.

Na cestách po Islandu moc lidí nepotkávali, ale když už potkali, překvapilo je zajímavé zjištění. „Neznámo proč jsme se nejčastěji potkávali s Čechy, protože jich tam dost pracuje a cestuje. S Islanďany jsme moc do styku nepřicházeli, když už jsme ale přicházeli, uměli solidně anglicky, jeden nám pomáhal i s jedním technickým problémem na babtetě, “ vysvětluje cestovatel.

Každý člen má v cestovatelském týmu svou unikátní úlohu, tento rok se počet členů o jednoho rozšířil. „Někdo z nás se stará o organizaci, někdo o technickou stránku, také máme elektrikáře, protože právě v elektrice babet bývá nejčastěji zakopaný pes. Nově jsme do skupiny přivítali kameramana, který celou cestu natáčel a fotil, aby z toho případně mohl vzniknout nějaký cestovatelský dokument, který bychom mohli prezentovat po různých cestovatelských kinech,“ vysvětluje Vávra.

Ilustrační foto.
Polívka od Polívky nebo japonský Kjógen. Brněnská divadla poodhalí svá zákulisí

Babetta maniaci se po náročné cestě nakonec nerozpadli, přestože k tomu kvůli vyčerpání neměli daleko. „Po cestě po Islandu zprvu vypadalo, že už žádná další cesta nebude, protože jsme toho měli úplně plné zuby. Potom se ale vody uklidnily, nevíme přesně, kam bychom mohli jet příště, ale rozhodně někde mimo Evropu,“ svěřuje se Vávra.

ALAN CHUMCHAL