Autorem pamětní desky je Jan Šebánek a zasloužil se o ni Roman Antl, který na fakultě studoval ve druhé polovině 80. let. O příběhu se dozvěděl až z internetu. Podrobně příběh zmapoval před osmi lety Adam Drda, tvůrce cyklu Českého rozhlasu Příběhy 20. století.

Švanda kromě studia architektury psal také prózu, poezii, věnoval se filozofii, stýkal se s katolickou i evangelickou mládeží. Zapojil se také do činnosti Charty 77. Krátce před smrtí odjel do Itálie, přestože lidé s profilem jemu podobným nemohli s cestou na západ počítat. Navštívil tam prastrýce a kněze Tomáše Špidlíka. Mohl emigrovat, vrátil se však domů. Jeho tehdejší snoubence policisté po jeho smrti řekli, aby se o "sebevraždě" nešířila, protože případ byl postoupený StB kvůli ochraně státu a kvůli tomu, že byl Švanda předtím v zahraničí.

Policie se k případu vrátila až v roce 1990 po pádu komunistického režimu, do té doby vydržela teorie o sebevraždě. Po čtyřech letech znovuotevření případu však případ uzavřela pro nedostatek důkazů. Poslední chvíle jeho života tak zůstanou nevyřešené.

Švandova snoubenka však po letech vzpomínala na řadu nesrovnalostí ve vyšetřovacím spise. Teorii o sebevraždě odmítala i kvůli tomu, že Švanda byl podle ní hluboce věřící a vyrovnaný člověk, který měl životní perspektivu.