„Teď si s tím můžete dělat co chcete, malujte, upravujte!“ obrací se na přihlížející tmavovlasý brýlatý mladík. Jako na povel se několik lidí chytá štětce a vyráží ke krabicové zástavbě. Kout Náměstí Svobody se v tom okamžiku mění ve veselou , spontánní a hlavně společnou výtvarnou a architektonic­kou dílnu.

Jedna z pořadatelek, drobná dívka v růžové zástěře, se zaníceně pouští do tvorby. Jeden tah střídá druhý a na krabicích se objevují zelené vlny, oranžové pruhy a modré vlny. „Chceme ukázat, co to je architektonická soutěž a proč je důležitá. U nás se totiž na rozdíl od Německa a Rakouska moc nedělá a pak tu vyrůstají takové budovy jako Špalíček,“ líčí jeden z organizátorů Martin Freund. Touto akcí chtěl stejně jako jeho kamarádi, mezi nimiž je i hodně architektů, upozornit veřejnost na její možnost volby. „Veřejný prostor je náš společný, který si můžeme stavět sami. Můžeme kontrolovat politiky, jestli dávají zakázky na nové budovy skutečně těm nejlepším firmám. Jinak v Brně ze dne na den může něco vyrůst jako tyto krabice,“ vysvětluje zapáleně jednadvacetiletý student, zatímco kolem kartónového městečka hromadí kolemjdoucí zvědavci a fotografové.

Nenucenou a vtipnou formou tak chtěla skupina přilákat obyvatele Brna k přemýšlení nad podobou nového nádraží a dalších plánovaných budov ve městě. Což se jim očividně povedlo. „Je to kouzelný a vážně nápaditý. Nic vulgárního, chtělo by to víc takových akcí!“ hodnotí hlouček lidí třiašedesátiletá Brňanka procházející kolem se psem. A ihned vzpomíná na vnučku, kterou nevzala s sebou. „Kačence jsou tři roky a už ji vidím, jak by tu běhala nadšeně se štětcem,“ usmívá se Hana Šmídová.

Bedna jako opora kytary

Tvůrčí atmosféru doplňují taky zvuky kytary. „Tančí, Čaje, až do rána, zapomeneš na cigána,“ zpívá mladý kytarista, který si jednu z krabic vybral jako podstavec a svým pronikavým hlasem upoutává pozornost kolemjdoucích. „Hned je den zvláštní, když jsem si mohla jen tak něco namalovat. A musím taky pochválit skvělou hudbu,“ utírá si ruce jedna z mladých dívek, které se k malování přidaly.

Barvy jsou totiž všude. Trojice dětí se najednou chopí stříkacích pumpiček naplněných barvami a začnou se honit kolem ostatních účastníků. Nikomu to ale zřejmě moc nevadí, panuje uvolněná nálada. Na krabicích se už kromě abstraktních obrazů objevují taky sluníčka, srdce dokonce telefonní čísla. Diváci posedávající na lavičkách kolem se občas zvednou a jdou si prohlédnout další dílo. Jedna účastnice dřepí u krabice a čas od času se rozhlíží kolem. Pod její rukou vznikají obrysy procházejících lidí. „Přišlo mi zajímavé je zachytit. Třeba u této ženy si vítr zajímavě hrál se šálou,“ poznamenává dívka a pokračuje ve své činnosti.

Vrstvami obrázků ale akce nekončí. „Teď to všechno obrátíme naruby a začneme znova. Zkrátka každý dá svůj díl a jde dál. Co bude pěkné, třeba necháme navrchu. Tak to chodí i v architektonické soutěži,“ poznamenává organizátor a vyráží ke skupině.