Od té doby už nějaká doba uplynula. Jak jste v lednu oslavil své osmdesátiny?
Mám hodně přátel, kteří jsou stejná krevní skupina, ti přišli na první oslavu. Měl jsem asi sto dvacet hostů z odlišných branží od herců, přes výtvarníky až po moje doktory. Ještě mě čeká poslední fuška s mými spoluhráči – to jsou totiž vysavači. Jak na víno, tak na vodku, protože už jsou starší. Těším se, až si konečně od oslav odpočinu.
Budete s bývalými spoluhráči držet krok?
Těžko, nejsem velký piják. Vždycky jsem fungoval spíš jako dirigent a potom jsem objednával taxíky a kluky nakládal, aby šli domů. Jsme dobrá parta, máme i pár lékařů, kteří se o nás celý život starali. Všichni už jsou starší a nepracují, takže doufám, že si dobře společně posedíme a povykládáme si, jaký teď dostáváme důchod.
Dostal jste nějaký zajímavý dárek?
Žádný nepotřebuju. Můj dárek je, že se ráno vzbudím a řeknu si – proboha, jsem o jeden den déle na tomto krásném světě.
Kdo z vašich bývalých spoluhráčů byl největší tahoun oslav?
Můj nejlepší přítel Jarda Jiřík, s nímž jsem dlouho nastupoval v národním mužstvu a který tragicky zahynul při leteckém neštěstí (v Brně v roce 2011 – pozn. red.). Byl jsem hodně smutný, protože s tímto hráčem jsem odehrál jedenáct sezon v reprezentaci, a díky němu i v nejlepší formaci.
Společně s Jiříkem a zbytkem národního týmu jste získali bronz z olympiády v Innsbrucku v roce 1964 a stříbro v Grenoblu o čtyři roky později. Hlavně ve Francii asi chyběl ke zlatu kousek?
Ten kousíček byl hodně nepříjemný, protože jsem to měl na hokejce. Stokrát jsem dal bekhendem gól, ale po sto první šla v poslední minutě střela do tyčky a ven. Seděl jsem pak v kabině a nebyl jsem schopný odtamtud odejít. Všichni už se přesunuli do autobusu a já si vyčítal, že jsem mančaft připravil o olympijské zlato. Mrzelo mě to ještě víc, jelikož jsem byl první zvolený kapitán, dřív totiž kapitána určovala komunistická strana.
Spoluhráči vám tyčku nevyčítali?
Neřekl nikdo nic, jen novináři prohlásili, že to mám na svědomí. O rok později jsme navíc byli okradeni o titul mistra světa ve Švédsku. Dal jsem regulérní gól, který nám chyběl ke zlatu, ale rozhodčí ukázal, že jsem hrál v brankovišti. V televizi jsem pak viděl, že jsem stál jeden a půl metru od brankoviště.
Na druhou stranu tenkrát byl rok po okupaci a na mistrovství jste v jednom týdnu porazili silné Sověty hned dvakrát. Šlo o zadostiučinění?
Vnímalo se to hodně zle, jelikož jsme se domluvili, že Rusům nepodáme ruce a porazíme je, i kdybychom měli na ledě umřít. Sice jsme titul nezískali, ale přivítání bylo doma tak obrovské, jaké jsem v životě neviděl. Měl jsem ale i trochu nepříjemnosti.
Jaké?
Zavolali si mě do takové místnosti, kde mě drželi dva dny a nutili mě podepisovat, proč jsem se provinil protistátní činností. Nic jsem však nepodepsal a nakonec se dostal ven. Nechtěl jsem žádnou publicitu, dnes už jsou navíc vztahy s ruskými sportovci úplně jiné. Navíc i tenkrát za námi přišli ruští hráči a říkali – chlapci, my nemůžeme za to, co Brežněv udělal. Dali jsme si pak vodku a všechno bylo fajn.
A koho tipujete na zlatou medaili v hokeji na letošní olympiádě?
Existují pouze tři kandidáti. Nejsilnější mančaft mají Rusové, ale dají se porazit, hrají po rozích. Proto si myslím, že má velkou šanci Česká republika, protože má skvělý kolektiv a v týmu je duch. Poslední jsou nevypočitatelní Kanaďané, od kterých člověk neví, co očekávat. Budu rád, když se naskytne možnost jít slavit do Prahy, kde by teklo dobré pivečko a vodka.
Co vlastně říkáte na myšlenku olympijských festivalů?
Jde o obrovskou věc, na Slovensku je nemůžeme postavit, protože by jeden druhému záviděl. Je skvělé, že přijdou rodiny s dětmi a mají šanci si zasportovat. A ne, že sedí u počítače a pak skoro neumí chodit. Jedná se o velkou propagaci sportu, hlavně těch zimních, protože je tu velká zima. (smích)