Ne každý si ale umí představit, jaké hrůzné momenty, strach o život i nevýslovnou radost z osvobození v Brně prožívali obyčejní lidé. To ví už jen pamětníci. Jedenaosmdesátiletý Brňan Josef Eisenwort je jeden z nich.

Bylo mu tehdy sedmnáct let. Bydlel s rodinou v ulici Dornych, v předním traktu pavlačového domu číslo 108. Dobu od dvanáctého dubna do osvobození prožil ve tmě a v prachu. „Schovali jsme se stejně jako všechny rodiny z domu ve sklepě. Tam jsme se tísnili na hromadách uhlí.

Podmínky tam byly strašné,“ vzpomíná Eisenwort. Celé Brno bylo tehdy ukryté pod zemí. Nad městem neustále létaly bombardéry, svrhávaly pumy a v ulicích stříleli vojáci. „Jídlo jsme si přinesli z bytu a pak jsme chodili do rozbombardovaného skladu v Komárově. Pili jsme jen černou kávu a jedli brambory,“ popisuje Eisenwort pobyt v úkrytu.

Pro mladé kluky bylo těžké zůstat v úkrytu tak dlouho. Lákalo je pozorovat boj přímo na vlastní oči. Vycházeli před dům a nakukovali, co se v ulicích děje.

„Viděl jsem spoustu vozů plných mrtvol vojáků. Mezi nimi pobíhali Rusové a stříleli, kde se dalo. Byli to osvoboditelé, ale napáchali hodně škod,“ povzdechl si Eisenwort. Jeho bratra Rusové málem zastřelili. „Byl hodně zvědavý, dostal se mezi vojáky. Tam ho ale jeden Rus chytl, postavil ke zdi a chtěl ho popravit. Naštěstí zasáhl ruský důstojník, nejdřív vojínovi nahlas nadával a pak jej na místě zastřelil,“ popisuje dramatickou událost pamětník. Rusové tehdy vnikli i do sklepů domů, kde se zmocnili všeho, na co přišli. Jídla, alkoholu a hlavně žen.

I přes tato muka měli lidé z Eisenwortova domu neuvěřitelné štěstí. Asi metr před jejich vchod dopadla sovětská bomba. „Naštěstí se jen zabořila do země a nevybuchla. Jinak by už náš přední trakt nestál a kdo ví, jestli by sklepy vydržely,“ vypráví pamětník.

Na dům číslo 108 pak padla fosforová bomba. Látka se rozstříkla po celé budově a vypadalo to, jako by celá stavba měla shořet. Rusové si v průchodu do dvora vybudovali taktickou pozici, odkud stříleli z kulometů. „Byl to šílený, neustávající hluk. Nejhorší bylo, když jsme si po utichnutí palby a náletů mysleli, že už je konec. Třikrát se vojáci a střelba vrátili. Fronta se totiž stále posouvala tam a zpět,“ líčí pamětník.

Když už bylo šestadvacátého dubna po všem, slyšeli lidé hlášení o osvobození. Vyšli ven a mezi troskami se objímali. Mezi sebou i s vojáky. „Svítilo tehdy slunce, byla to nádhera po dnech strávených ve tmě,“ uzavírá Eisenwort.

ANETA ŠEDÁ