Je sobota, tři hodiny odpoledne. Pavilonem V na brněnském výstavišti se rozléhá psí štěkot. Účastníci devátého ročníku výstavy se shromažďují napravo od vchodu. Každým okamžikem začne přehlídka.

Malý kluk přešlapuje na špičkách a snaží se přehlédnout dav lidí před sebou. Pak chvíli bezradně postává a dává se do pláče. „Tati, tati, já nic nevidím," křičí. Muž stojící vedle něj si ho konečně všímá. Zvedá ho ze země a posazuje si ho na ramena. „Už je to lepší?" ptá se syna. Ten se jen spokojeně usmívá.

Na modrou plochu ohraničenou páskou vbíhají první soutěžící. Jedna z žen na vysokých podpatcích svému mazlíčkovi sotva stačí. Pozoruje ji například Gabriela Klášterková, která se připravuje se svými dvěma psy. Upravuje jim ocasy. „Za chvilku se dostaneme na řadu," vysvětluje.

Na podobné akce prý nechodí často. „Poslední dobou jsme si je ale oblíbili. Měli jsme totiž štěstí a několikrát jsme uspěli. Dnes je to trochu horší. Mám tu čtyři psy, ale zatím se dařilo jen dvěma," dodává Klášterková.

Rozhodčí je pán

O kus dál češe svého amerického kokršpaněla speciálním uhlazovacím kartáčem Lenka Budišová. „Jmenuje se Hope Bohemia Black Diamond. Chodím sem s ním každý rok. Myslela jsem, že touto dobou už budeme na cestě domů, ale pan rozhodčí nám nakonec změnil plány. Takže se ještě půjdeme dvakrát předvést," vysvětlila žena.

Ze středu plochy se ozývá hlas moderátorky. „Labrador, retrívr, anglický kokršpaněl, jezevčík krátkosrstý," vyjmenovává. Několikrát se zadrhává, jak v rychlosti popisuje plemena všech psů, kteří se právě vydávají předvést porotě. „Zlatíčko moje! Šel perfektně, měla jsem úplně lehké ruce. Ale byl to docela velký kroužek v šíleném tempu, tak mě to unavilo," popisuje jedna z účastnic své pocity po návratu z přehlídky.

Předvést svoji fenku německého křepeláka přijeli také manželé Kardovi. „Máme už přes dvacet let chovnou stanici. Pokaždé začneme s nějakým psem chodit na výstavy. Tato fenka je už sedmá, se kterou to zkoušíme. Zatím je mladá, tak uvidíme, kam to dotáhne," poznamenává s úsměvem Jaroslav Karda.

Hlavně ať to ladí

Pár chovatelů se rozhodlo sladit oděv se zvířetem. „Můj ovčák je zbarvený došeda a má zelený obojek, tak jsem si vzala zelené šaty a šedý pásek. Chci, abychom tvořili dokonalou dvojku," upozorňuje mladá žena.

V křesle několik metrů za přihlížejícím davem sedí Pavel Hořava. „Manželka se účastní s naší fenkou, tak jsem musel jet taky. Moc mě to tu nebaví, ale kdybych je nepřivezl, tak mám nejspíš doma peklo," stěžuje si se smíchem a sklání se k rozečtené knize.

V pavilonu pobíhá také několik dětí. Každou chvíli se jim nějaké vodítko připlete pod nohy. „Já už jsem jednou zakopl, ale to nevadí, je to sranda," křičí asi pětiletý chlapec a přeskakuje další nástrahu.

Miloslava Kelnarová a Helena Šmídová jsou jedny z mála, které přijely s dalmatiny. „Účastníme se soutěží už pět let a máme za sebou hodně úspěchů, takže nás to baví. Dalmatiny jsme si vybraly už kdysi dávno. Je to elegantní zvíře," tvrdí Kelnarová.

Podle ní plemenu hodně uškodil film 101 dalmatinů. „Tento pes je původně lovec. Potřebuje hodně pohybu. Je neuvěřitelně inteligentní, řekla bych, že možná až moc. Ale poté, co v kinech začal běžet film, všichni chtěli mít doma dalmatina a začali plemeno přehnaně šlechtit. To pro ně ale není přirozené. Takže teď hodně lidí tvrdí, že jsou hloupí, ale není to pravda," ujišťuje.

Zájemci si mohou ve stáncích na kraji pavilonu pořídit chovatelské potřeby, žrádlo pro psy, blikající obojky, vodítka nebo misky. Většina z nich se ale stejně soustřeďuje na stříbrné a zlaté poháry u stolu porotců. „Majitelé přihlásili přes tři tisíce psů tří set různých plemen. Porotci vyhlásili například nejlepší štěňata nebo nejlepší psy jednotlivých plemen," vysvětluje tajemnice Moravskoslezského kynologického svazu Alice Salgová.