Zhoř má kulinářské kořeny v rodině. Jeho matka byla kuchařka. „Často říkala, že už jako malé dítě jsem se rád při zabijačce přehraboval v mase," směje se rodák z Doubravníku na Brněnsku.

V jeho rodině se zabijačka dělala až čtyřikrát do roka. Stejně jako v mnoha jiných rodinách na celé jižní Moravě. „Dřív byla zabijačka kulturní událost, sešli se lidé z širého okolí a u práce si i popovídali," říká.

To ovšem už není dávno pravda. Dnes někteří řezníci stihnou i dvě zabijačky za den. „Já se snažím vždy věnovat i lidem kolem mě. Ale pokud prase porazím v osm ráno, ve dvě už mám většinou po práci," popisuje Zhoř.

Sezona zabijaček začíná v listopadu. „Před Vánocemi se dřív prasata porážela, aby se stihlo vyudit maso na vánoční návštěvy," vysvětluje odborník. Vrcholí v únoru a březnu. Selata jsou stará nanejvýš rok.

Nejtěžší na zabijačce je dochucení výrobků. „Sto lidí, sto chutí. Řezník je na zabijačce jejich rozhodčí. Je to zodpovědnost," upozorňuje Zhoř.

K tradiční zabijačce patří i svačina pro řezníka. „Nejčastěji se osmahne na pánvi mozeček s cibulí a vejcem a maže se na chleba," dodává Zhoř. Mezi pochoutky zařazuje i osmažená játra a zabijačkový guláš. Správný řezník by měl zvládnout i paštiku.

U práce také leckomu vyschne v hrdle. K moravské tradici patří slivovice. „První přípitek se pije na zdraví. Druhý se pije na ránu, abychom se trefili. Třetí se pije po ráně, že jsme se trefili a tak dále. Vše má svůj řád," popisuje řezník tradici.

V poslední době podle něj zájem o tradiční pochoutky z vepřového stoupá. „Ale chutě se mění. Lidé chtějí dnes libové netučné výrobky. Prasata se dnes šlechtí především na maso. Mají méně tuku," podotýká Zhoř.

ALŽBĚTA NEČASOVÁ