Muž v dvourohém klobouku, jehož kůň se před řadami pěšáků na okamžik náhle objeví, je ale přejede strohým pohledem stejně jako tehdy císař. „Tak tady ho máme, občana Bonaparte,“ pronese jeden z vojáků polohlasně. A pak jako ostatní zvolá: „Vivat imperator! Ať žije panovník.“

O výsledku rekonstrukce bitvy u Slavkova je sice předem rozhodnuto. I letos ale své účastníky dokáže pohltit tak, jako by na poli pod kaplí panny Marie Sněžné v sobotu ve dvě hodiny odpoledne proti sobě znova stanuly armády nejvýznamnějších mocností své doby.

„Ten nový Napoleon se nějak přísně kouká, co?“ šťouchne dívka v čepci a pruhované zástěře do kamarádky. Více než dvanáct stovek vojáků v dobových uniformách do bitvy tří císařů doprovází na sto dvacet stylově oblečených markytánek.

Napoleona, jehož roli na sebe tentokrát vzal francouzský herec Frank Samson, ale dívčí postrkování nezajímá. V sedle bílého koně poklusává podél severní strany válčiště a z úbočí Santonu si soustředěně prohlíží zasněženou pláň před sebou, jako by své dějinami určené vítězství nad rakouskou a ruskou armádou zdaleka nebral za jisté. Ve vší vážnosti si vymění několik francouzských vět s dalšími jezdci a spěchá jinam. Čas hlavní bitvy se neúprosně blíží a ne všichni jsou tam, kde by měli být.

Problém dostat se do výchozí pozice má i jedna z napoleonských dělostřeleckých jednotek. Dělo, které vojáci táhnou, na cestě do kopce nepříjemně zapadá do sněhu. A přes desetistupňový mráz jim na čele brzy perlí pot. „Tak to bylo něco,“ prudce oddechuje mladá žena v mužské uniformě, když se skupina konečně zastaví. Skuteční vojáci s děly tolik práce neměli. „Byla tehdy těžší. Ale taky je vůbec netahali lidi, od toho měli koně,“ vysvětluje vojačka.

Rumové řešení

Početnější koňské posily jsou nejspíš to jediné, v čem lidé bojující na pláni nedaleko Tvarožné v roce 1805 měli situaci ve srovnání se svými moderními následovníky jednodušší. Jeana Marca Pierarda, který jednotce velí, nerozladí ani výjimečně mrazivé počasí. „Rum?“ spiklenecky zatřese stříbrnou pleskačkou Belgičan.

Jeho tým sice sestává výhradně z Čechů. Pierard ale patří k menší polovině účastníků akce, kteří do Tvarožné přijeli z jiných států. Rekonstrukce nejslavnější bitvy, jaká se kdy na Moravě odehrála, se letos účastní už potřetí. „V Belgii máme Napoleona docela v oblibě. Byl to skvělý stratég a vyzdvihoval válečné schopnosti našich lidí. Nepochybujte ale o tom, že pro řadové vojáky to tu bylo velmi tvrdé. Už jenom tohle dělá sakra rozdíl,“ ukazuje Pierard zcela současné boty, které pod dobovými plstěnými návleky má.

V běžném životě je policista a učitel střelby. Petr Rozsypal, který podupává o kousek dál, zase pracuje v sušárně na mléko. Posledních několik let ale jednou do roka hájí zájmy Francie. „Před těmi dvěma stoletími nebyla taková zima. V den bitvy byly ráno asi dva stupně, přes den ale půda hodně odmrzla. Takže se bojovalo v podstatě v blátě. V místech, kde došlo ke srážce jízdních gard, se pak díky tomu našlo spousta podkov z předních kopyt. To jak se koně snažili vyhrabat předníma nohama z bahna,“ líčí Rozsypal.

Místy výklad přeruší, aby odpověděl na pozdrav procházejícím vojákům pěchoty. Většina z lidí, kteří se dnešní bitvy účastní, se zná už z předchozích ročníků akce. Pro velkou část z nich je slavkovská bitva celoživotní vášeň, které obětují svůj čas i desítky tisíc korun na kostýmy a vybavení.

A na několik hodin se z nich skutečně stávají lidé s pocity vojáka uprostřed válečné vřavy. „Je to úlet, neubráníte se, vtáhne vás to. Nepříjemné pocity nemám, ani tehdejší vojáci je nejspíš neměli. Z dobových zápisků pochopíte, že jinak než ve válce vlastně žít neuměli. Každá bitva byla zároveň příležitost pro povýšení. Utrpení pro ně bylo spíš zůstávat v kasárnách,“ vysvětluje Rozsypal, zatímco okolím se stále častěji rozléhá rozčilené koňské ržání. Bitva začíná.

Anonymní ředitel

Bílá planina jako první zažívá útok jízd, pak na něj vpochodují pěší jednotky. Jejich pušky s bajonety při každém výstřelu vyplivnou oranžový plamen, pak ke slovu přichází i dvacítka děl. Vzduch nad bojištěm se plní dýmem, jezdci přitahují poplašeným koňům otěže. Vojáci tří císařů už zase bojují o 205 let staré vítězství.

„Já nikomu nefandím, protože ta bitva už se vlastně stala. Takže se ví, že vyhraje Napoleon. A tím pádem se ani nebojím, celý střílení je totiž jenom jako,“ vysvětluje devítiletá Klára Ženožičková z nedaleké Mokré.

Dění na slavkovském bojišti sleduje stejně jako ostatní zpoza mantinelů. V bitevním poli nemá žádný civilista co dělat. Platí to dokonce i pro hospodyně a společnice, které vojáky do války věrně doprovází. Markytánky se k jednotkám vrátí až na večerní defilé zakončené ohňostrojem ve Slavkově. „Trochu mě to mrzí, ráda bych jim pomohla. Fascinuje mě, že vojáci jsou bitvou tak zaměstnaní, že chlad vlastně necítí. Takovou extrémní zimu jsem přitom při akci ještě nezažila. Musela jsem si dokonce sundat z ruky hodinky,“ poznamená Lucie Nadymáčková, zatímco usrkává vřelý svařák.

Žádný napoleonský voják by nehádal, že kostým markytánky si kvůli bitvě oblékla finanční analytička. „To je právě ten úžasný relax. Na válčišti se sejdou řadoví zaměstnanci i ředitelé velkých firem. A každému je to úplně jedno,“ říká Nadymáčková.