Všechny zúčastněné čeká putování po vyznačené stezce a plnění nejrůznějších úkolů na pěti stanovištích. „Chtěli jsme uspořádat venkovní program pro děti a přizpůsobit ho chladnějšímu počasí,“ vysvětluje pořadatelka Marie Janíková.

Na akci se přišel podívat i s maminkou čtyřletý Roman Kačmařík. „Těšil jsem se na to celé roky,“ říká. Jeho matka se jen směje. „Ty jsi ale kecka. Vždyť to víš teprve od včerejška,“ opravuje ho. Roman má krásný lampion s diodou, která modravě bliká. Nehrozí tak, že by mu vítr sfoukl plamínek svíčky, nebo že by lampion shořel jako se to stalo jiným.

Uprostřed cesty nahoru na hrad totiž stojí chlapec, který pláče. „Nebreč, máme ještě jeden,“ konejší ho matka a nohou zadupává zbytky shořelého lampionu do země. Další křik se ozývá z druhého stanoviště, kde se putuje do středověku a děti zkouší postavit z papírových krabic hradby. „Jé, tady je Žíman a bílá paní,“ jásá malý Kačmařík. Myslí tím samozřejmě mladíka, který je převlečený za Římana a pomáhá dětem skládat krabice.

U tohoto stanoviště je neustálý zmatek. Na plácku hned za ním je totiž velký létající balón, který obsluha neustále dofukuje horkým vzduchem. Jednou za čas se proto rozzáří jako ten největší lampion ze všech. Děti ho nadšeně pozorují. „Mami, myslíš, že ten balon poletí,“ ptá se chlapec. „To nevím. Myslím, že ne,“ odpovídá matka. Chlapec zklamaně kroutí hlavou a mrzutě se na něj kouká. „Ale já chci aby letěl,“ přeje si.

Bude zklamaný. Balon totiž v sobotu večer nikam nepoletí. Nemůže. Je pevně připoutaný k okolním stromům. Působí tedy jenom jako dekorace stejně jako lampiony v rukách rodičů. kteří je většinu času hlídají, protože jejich děti plní úkoly. Jednou chytají mamuta, podruhé prostírají na oběd Napoleonovi.

Většině zúčastněných se ale akce moc líbí. „Je to tady dobrý. Baví mě ty hry. A líbí se mi lampiony. Nejlepší je ten blikající balon,“ říká pětiletý Vojta Bauer.