Filipu Vrzalovi i jeho rodině se ze dne na den změnil život. Po autonehodě, kdy si poranil hlavu, zůstal upoutaný na lůžko a přestal mluvit. Jeho matka se o něj stará nepřetržitě už šest let, protože jej odmítla umístit do zařízení pro dlouhodobě nemocné. Další pomoc hledá už léta.

Několik asistenčních služeb matčinu prosbu odmítlo, zaměstnanci navíc nemohou vykonávat zdravotnické úkony. Rodina by potřebovala pomoc zdravotní sestry, kterou je ochotna i platit. „Všechna odmítnutí vydala na dva šanony dokumentů. Všichni fungují jen na sociální bázi, sester je nedostatek. Minulý týden se mi ale ozvala vedoucí tišnovské charity, že i nadále hledá další síly,“ podotýká Ivana Vrzalová.

Matka pečující o nemocného syna už několik let bezútěšně shání pomoc. Filip Vrzal napojený na přístroje bez dohledu nevydrží více než pět minut.Starost o syna rodině alespoň na hodinu denně ulehčuje sestra z tišnovské charity. Matka by ale potřebovala delší pomoc alespoň jednou týdně. „Ideálně kdyby na čtyři hodiny někdo přijel, abych si mohla zajít na nákup, k lékaři, nebo se třeba jen projít. Syn bez dohledu být nemůže,“ popisuje pětačtyřicetiletá matka.

Naději skýtá výjimka v zákoně kvůli poskytování zdravotní pomoci, o kterou už usilovala. Ani na tuto žádost ale rodina zatím nedostala odpověď. „Na příslušný odbor jsem se obrátila dvakrát. Chybí dlouhodobější zdravotní dohled pro pacienty ležící doma. Nejde jen o náš případ. Nikdo se mi ale zpět neozval,“ uvádí žena.

Do péče investuje všechny síly i náklady. K pětadvacetiletému synovi musí vstávat osmkrát až jedenáctkrát za noc. Přes den potřebuje odsávání daleko častěji. „Syn je závislý na odsávání a ventilaci. Kvůli výpadkům proudu jsem si musela koupit záložní agregát i odsávačku na baterie. K tomu je třeba i kyslíková bomba. Všechno hradíme sami, za kyslíkovou bombu musíme platit nájem, i když ji nevyužíváme každý měsíc,“ vyčíslila matka.

Příběh Filipa Vrzala

V roce 2012 měl autonehodu. Dostal smyk kvůli dešti a narazil do stromu.
Vyučil se automechanikem, byl nejlepší v ročníku. Měl nastoupit do firmy.
Po nehodě ležel v bohunické nemocnici, kde mu podle slov matky zachránili život, protože jeho šance na přežití nebyly velké.
O syna se rozhodla matka starat sama, dlouhodobě hledá pomoc alespoň na jeden den v týdnu.
K synovi vstává až jedenáctkrát za noc, potřebuje totiž odsát hleny.

Pleny i léky nejen na epilepsii rodina také doplácí. „Zatím mne nemá kdo zastoupit. Není to jen náš případ. Vážné zranění může změnit život komukoli. Stát by se měl o takové lidi dokázat postarat,“ podotkla Vrzalová.

Matku zatím nikdo jiný nezastoupí. „V létě jsem zkolabovala. V nemocnici mi na osm hodin zavedli kapačky, na noc jsem se i tak vracela domů. Mezitím se o syna starala osmnáctiletá dcera,“ řekla Vrzalová.

S Filipem komunikuje mrkáním očí. Před šesti lety byl zdravý vyučený automechanik. Po jeho autonehodě si musela matka poradit sama. „Člověk si nepřipouští, že by měl dosud zdravý kluk zůstat upoutaný na lůžku. Informace jsem hledala dnem i nocí, ani v tomhle jsem žádnou pomoc nenašla. Bylo mi totiž řečeno, že synovi už nepomůžu,“ vzpomíná matka.

První rok po úrazu matka zkoušela Filipa střídavě umisťovat do příslušných zařízení, ta jsou ale vždy na určitou dobu. „Nejsem zdravotník a potřebovala jsem se naučit, jak o něj pečovat. Po těch zkušenostech jsem se ale rozhodla, že se o syna budu starat, dokud budu moct,“ popisuje Ivana Vrzalová, která nepřetržitou péči synovi poskytuje šest let.