„Ahoj, jméno můj Míša,“ představila se několika rychlými pohyby Michala Wu, jež kurzy znakové řeči v Brně navštěvuje. Každý rok se do nich přihlásí přibližně stovka lidí, která za půlroční výuku zaplatí patnáct set korun.

Naučit se znakovat je podle Wu stejně těžké jako studium kterékoliv jiné cizí řeči. „Někdy dokonce těžší. Ke slovíčkům si musíte namalovat, jak znaky vypadají. Kolikrát mě napadlo, že kdybych ty poznámky ztratila, nálezce by se hodně divil,“ usmála se mladá žena.

Od češtiny se jazyk neslyšících velmi liší. Neexistují v něm například předložky. Stejný pohyb ruky doprovázený jinou mimikou často znamená dvě odlišné věci. „Jediným znakem je možné vyjádřit víc slov. Třeba takový paroháč znamená mám tě rád,“ ukazuje Wu dlaň se sklopeným prsteníkem a prostředníkem.

Velké rozdíly jsou i mezi znakovými řečmi různých národností. Jinak znakují dokonce neslyšící z různých měst. „Pohyb rukou vždy doprovází ústní posunky. Takže když v Praze použijete znak pro tramvaj, pomyslně vyslovíte ještě slovo tram. V Brně ale u stejného znaku říkáme šalina,“ vysvětlila Wu.

Znakové řeči se chce věnovat i v budoucnu. „Lidé, kteří ji ovládají, tu hodně chybí,“ povzdechla si. Kurzy, díky kterým se znakovou řečí před dvěma lety začala, organizuje Unie neslyšících. V Brně existovaly už před revolucí. Za ty současné ale Brňané vděčí zakladateli unie Svatopluku Žambochovi. „Věděl, že služby neslyšícím chybí. Unii vybudoval s pomocí několika přátel,“ uvedl Ivan Poláček z Unie neslyšících.