Nejraději pracuje se šamotem. „Je to trochu hrubější materiál, který se mi teď hodí víc,“ vysvětluje brněnská výtvarnice Božena Přikrylová, zatímco se světle hnědý bochníček hlíny pod jejíma rukama mění v pečlivě vypracovanou nádobku. Přestože je nevidomá, jednotlivé druhy keramické hlíny od sebe rozezná okamžitě. Na první pohmat. I na to, jaké mají věci tvar, se umí rukama podívat. „Nejraději modeluji lidské postavy. Přijít ale na to, jak vypadá překvapená nebo zamračená tvář, byl oříšek,“ vysvětluje jedenatřicetiletá umělkyně.

O zrak přišla v dětství. „Na pravé oko jsem neviděla nikdy, na levé jen málo. A ještě jako malá jsem kvůli zelenému zákalu oslepla úplně. Z toho, co jsem tehdy mohla vidět, si vybavuji jen neurčité skvrny,“ vzpomíná Přikrylová.

Už ve třech letech proto začala chodit do školky pro nevidomé děti. S hlínou se poprvé setkala na základní škole. „Jsem Romka. Lidé někdy očekávají, že se jako romská umělkyně věnuji především hudbě. Muzika mě také dlouho bavila, chtěla jsem se dokonce stát ladičkou. Do hlíny ale dokáži své pocity vtisknout nejlépe. Je to můj prostředník,“ říká.

Zásadní zvrat přišel ještě dřív, než jí bylo osmnáct let. Dívka, která si hliněnými plastikami už tehdy vydobyla ve světě umění respekt, se rozhodla se osamostatnit. A našla si pro svou tvorbu místo v ústavu pro mládež. „Nejdřív nevěděli, kam mě dát. Třeba do sklepa, řekla jsem jim. A místnost, kde jsem začala pracovat, vlastně ve sklepě byla,“ směje se Přikrylová.

Socha Slepé spravedlnosti, která zdobí vestibul v brněnském sídle ombudsmana, už vznikla v jiné dílně. Výtvarnice dnes žije ve vlastním bytě a stala se maminkou dvou dětí. Tvorba hliněných plastik je ale pořád jejím hlavním zaměstnáním. „Ale jeden nesplněný sen ještě mám. Vlastní ateliér,“ přiznává mladá žena.