Na skále svůj handicap proměňuje v přednost. „Mojí výhodou je, že prostě nemám strach z výšek. Samozřejmě se stane, že špatně stoupnete. Zhoupnete se a přetočí vás to třeba hlavou dolů. A to je pak docela adrenalin. Člověk musí věřit tomu, kdo ho jistí,“ směje se Lásková.

Za sebou má několik let tréninku na horostěně, s lezením po skutečné skále se to prý ale nedá srovnávat. „Je to sto a jedna, obrovský zážitek. Záleží samozřejmě na tom, jak je kámen členitý, z jakého je materiálu, a jak obtížná je zvolená cesta,“ popisuje horolezkyně přednosti přírodního terénu. Fandí i disciplíně zvané slackline. Lezci při ní překonávají vzdálenost mezi dvěma skalami nebo stromy s pomocí svou lan, která jsou mezi nimi napjatá. „Po jednom jdete, toho druhého se musíte držet. Pochopitelně jste v sedáku a někdo vás jistí. Ale je to hodně zvláštní pocit. A taky hodně dobrý,“ podotýká studentka, která sama sobě s trochou nadsázky říká sportovní šílenec.

I když se v budoucnu chce věnovat především sociální práci, sportování ji baví už od dětství. Kromě atletiky a cyklistiky se Lásková dřív závodně věnovala i plavání, za tým nevidomých studentů střediska Teiresiás Masarykovy univerzity teď hraje futsal. S lezením poprvé začala v prvním ročníku střední školy. A vlastně prý úplnou náhodou. „Na webu jsem narazila na stránky horolezce Honzy Říhy, který je také nevidomý. Docela mě to zaujalo, tak jsem se rozhodla mu jen tak ze zvědavosti napsat,“ vysvětluje dívka.

Na vlastní kůži

Nakonec dostala chuť vyzkoušet lezení na vlastní kůži. „Když jsem viděla, co všechno Honza dokáže vylézt, chtěla jsme zkusit jít v jeho stopách. On na to kývl s tím, že mi s výbavou pomohou jeho sponzoři a navíc se pokusí sehnat pro mě v Brně spolulezce,“ vysvětluje Lásková.

Právě dobrý parťák je pro horolezce klíčový. A najít jej není jednoduché. „Lezec s handicapem potřebuje úplně jiný přístup. Například já dokážu lézt po stěně bez instrukcí, je to ale hodně vyčerpávající. Když mě spolulezec upozorní, že vlevo je chyt, sahám najisto. Ale člověk, který do toho se mnou půjde, se bohužel shání strašně těžce,“ upozorňuje Lásková. Po prvních dvou letech tréninku kvůli tomu musela s lezením skončit. Po víc než roce se jí s pomocí střediska Teiresiás podařilo sjednat dalšího spolulezce a do rozjetého vlaku znovu naskočit. „Už to, že se takoví lidé najdou, mě motivuje, abych šla dál,“ říká horolezkyně.