Návštěvy vznikly v Praze v březnu loňského roku. Postupně se pak projekt dostal i do dalších měst. „Funguje to tak, že zrakově postižení návštěvníci docházejí do sociálních zařízení, kde se setkávají s důchodci buď individuálně, nebo ve skupinách,“ uvedla Karolína Žampachová, která má na starosti propagaci projektu.

S kým se důchodce setká, je jenom na něm. „Každý návštěvník má na internetových stránkách projektu svůj medailonek, kde uvádí aktivity, které může s důchodcem dělat. Někdo třeba umí cizí jazyky, někdo zase rád hraje karty nebo vaří. Na základě toho, si důchodce vybere společníka,“ dodala Žampachová.

Cíl projektu tkví kromě pomoci důchodcům i v poskytnutí plnohodnotných pracovních pozic zrakově postiženým. „Uplatnění na trhu práce je pro nás horší, běžné firmy mají i trochu strach nás zaměstnat. A pracovních míst není tolik, aby to pokrylo poptávku. Je to pomoc i pro nás,“ poznamenala Vlasáková.

V brněnském Domově pro seniory na Mikuláškově náměstí, kam Vlasáková i s kolegyní chodí, jsou jejich služby oblíbené. „Klienti jsou moc spokojení a těší se na děvčata, i když ze začátku byli někteří trochu rozpačití. Setkávání má na ně dobrý vliv i proto, že zjistí, že někdo kdo nevidí, je na tom zdravotně ještě hůř než oni a přesto si dokáže život užívat. Zatím to má jenom pozitivní ohlas. Radost mají důchodci i z asistenčních psů. Jsou rádi, že si je mohou pohladit a pomazlit se s nimi,“ pochválila sociální pracovnice domova Alena Klepáčová.

Zrakově postižené podle ředitelky projektu Návštěvy potmě Gabriely Drastichové vybírají velice pečlivě. „Volíme takové, kteří nám sednou hlavně lidsky. Pak se jim skrze školení snažíme dodat znalosti a dovednosti, které pro tuto práci potřebují. Ať už jde o první pomoc, komunikační dovednosti, paliativní péči, aromaterapii či masáže. Chceme, aby kvalita naší služby rostla,“ sdělila Drastichová.

Popsala také, jak projekt vznikl. „Byl to nápad dvou žen, které obě řešily stejný problém, a to vyplnění času důchodce. Jedna pečovala o babičku, která se bála, že zapomene šest světových jazyků, kterými plynně hovořila, protože neměla společníka, s nímž by mohla trénovat. Druhá žena, zrakově postižená, zase docházela za jinou důchodkyní a dělala jí společnost,“ vysvětlila ředitelka projektu.