Přestože organizátoři stanovili začátek na druhou hodinu odpoledne, už o pár desítek minut dřív je sál hostince skoro plný. Obsazené jsou i stoly v okolí výčepu a v restauraci to hučí doslova jako ve včelím úle. Člověk jen stěží slyší své slovo.

A stěží také hledá místo kam si sednout. Přesvědčuje se o tom i trojice důchodců, která přichází asi za deset minut dvě. „Tady je ale plno. Vidíš někde tři místa pohromadě?“ ptá se starší muž dvou žen, se kterými přišel. Po krátkém rozhlížení si jedna z nich všimne. „Támhle, vedle Máni,“ ukazuje na tři prázdné židličky a chvátá si sednout.

Některým lidem musí dokonce pomáhat pořadatelky. „Počkejte chvíli, já vám místo najdu,“ uklidňuje jedna z organizátorek starší paní, která přišla s francouzskými holemi. Mladá žena poté odbíhá do sálu a po chvíli se vrací k návštěvnici. „Ve třetí řadě je volná židle. Pojďte, dovedu vás tam,“ pomáhá žena důchodkyni a společně mizí v sále.

Podobně pak usazuje ještě další dvě starší ženy. A sotva je dovede na místo, začne konečně program.

Nejdřív je na řadě nezbytné přivítání a poděkování sponzorům a pak už na pódium nastupuje imitátor legendárního českého komika Vlasty Buriana Pavel Kopecký. „Já jsem sem přijel tím pindulínem. Ale až sem to nejde, tak jsem skončil několik kilometrů odtud. Naštěstí pro mne dojel tady Honza Dvořáček. A to jeho auto. To je něco. Neskutečné. Předek z fordu, zadek z fiatu, střecha z trabanta a celkově je to škoda,“ vítá návštěvníky vtipem Kopecký.

A odměnou mu je nejen potlesk, ale i bouřlivý smích. Přidá proto ještě asi dva vtípky a pak zve na pódium teprve sedmiletou harmonikářku. Dívenka si sedá za stojan na noty a že je na pódiu, prozrazují jen její nohy, které zpoza stojanu vykukují. „Vždyť ji není skoro vidět,“ diví se jeden z návštěvníků. „To víš, jinak by to přece neuhrála. Je ještě malá,“ odvětí jeho manželka a spolu s celým sálem začne malé umělkyni tleskat.

Poté se na pódiu objeví ještě dvě devítileté děti a pak už přichází řada na dospělé. Ti se nebojí doprovodit hudbu i zpěvem. Hned první harmonikářka, ale po chvíli hraní ztrácí nit. A brzy znovu. Svoji zapomnětlivost však bere s humorem a návštěvníci to kvitují nadšeným potleskem. Napotřetí už se ženě daří a nakonec tak úspěšně odehraje dvě písně, které si připravila.

Stejný příděl čeká i na ostatní harmonikáře. Některým se daří lépe, některým hůře. A přestože se najdou i takoví muzikanti, kteří své hraní doprovází falešným zpěvem, publiku to nevadí. Zpívá spolu s nimi a nakonec je vyprovodí velkým potleskem. „Nejde nám totiž o nějakou soutěž. Chceme jen, aby se tu příznivci této hudby sešli, zazpívali si a dobře se pobavili. A myslím, že se nám to i daří,“ tvrdí hrdě organizátorka akce Jana Jakubcová. A reakce lidí jí dávají za pravdu.