„Jsou tu lidé z celé České republiky, Slovenska, ale i Polska nebo Francie. Dohromady máme kolem dvou set účastníků," popisuje účast pořadatel Zdeněk Dohnal oblečený do vajgarských šatů. U pasu se mu houpe kožená malá brašna. „Dělal jsem si ji sám," chlubí se vysoký muž.

O kousek dál kovář vyrábí hák. Pot z něj jen lije, vždyť jen na samotném slunci je kolem třiceti stupňů. U výhně se pak vzduch doslova tetelí. „Je to sice náročné, ale dá se na to zvyknout," říká Jan Šerák. Kováře dělá sedmým rokem. Jeho přítelkyně Lenka Matysová prodává u vedle stojícího stánku nože, drobné šperky a další zboží. „Zatím se obchod hýbou dobře. Čekáme, že kvůli hezkému počasí přijde hodně lidí," doufá žena kolem sobotního poledne.

Náhodný návštěvník si musí připadat jako v jiném světě. Na okraji Rosic vyrostl stanový tábor, na ohních vaří ženy oběd, muži se rozcvičují se zbraněmi v rukou. „Chtěli jsme to udělat tak, jak to vypadalo zhruba před tisícem let. I vybavení stanů je autentické. Žádné spacáky, karimatky nebo něco podobného. Jen deky a kožešiny," konstatuje Dohnal, zatímco o několik metrů dál obědvá jeden z mužů guláš z dřevěné misky.

Po chvíli se začíná chystat na bitvu. Ta je hlavní hřeb soboty. „Zúčastní se jí asi stovka účinkujících a navazuje na příběh z předešlých tří ročníků. Uvidíme, jak to dopadne, vše je otevřené," přemítá muž.

Kromě samotné odpolední bitvy na návštěvníky čeká i další program. Mohou si například vyzkoušet střelbu z luku, šerm, nebo obléct si vikingskou výzbroj. „Tati, pojď si zastřílet," prosí otce asi desetiletý chlapec. „Na, tady máš peníze a běž. Já se jdu napít," odpovídá chlapci otec a odchází ke stánku, kde si kupuje pivo. Vedro totiž začíná být neúnosné.