Bylo ráno, ještě šero, když v koncentračním táboře v Osvětimi zastavil vlak. Další transport plný lidí určených na smrt. Vezla se v něm i tehdy třináctiletá Erika Kellermannová s rodinou. „Dveře dobytčího vagonu se otevřely, venku jsme viděli postavy v pruhovaných šatech, esesáci drželi vlčáky, kteří šíleně štěkali. Stále cítím hroznou zimu, která venku byla v době našeho příjezdu,“ objevuje se výjev před očima dnes pětaosmdesátileté Eriky Bezdíčkové. Její příběh přináší další díl pravidelného seriálu Deníku Rovnost Pamatuji válku.

Židovská rodina Kellermannových pocházela ze Žiliny. Po vzniku Slovenského státu pro Bezdíčkovou skončilo radostné dětství. Rodina přišla o obchod, byt, to nejhorší ji ale teprve čekalo. V roce 1944 je příslušníci slovenské Hlinkovy gardy odvezli do sběrného tábora v Seredi. „Tam už jsme bydleli v dřevěných barácích a věděli, že nás čeká transport do koncentračního tábora. Sestra odešla do jiného baráku a jako jediná z rodiny jela do Terezína,“ popisuje začátek útrap Bezdíčková.

Zbytek rodiny čekala cesta do Osvětimi. „Stále se mi vybavuje zvuk železných kol dopadajících na kolejnice,“ říká žena. Vlakem dodnes nejezdí. Ve vagóně se lidé domluvili, že děti musí říct, že jim už je šestnáct. Jinak nebyla šance zůstat s rodiči. „Muže po výstupu hned oddělili od žen. Tatínek řekl, ať dám pozor na maminku. Z komínů opodál se dýmilo. Tehdy jsem nevěděla, že je to dým z krematorií, kde spalují mrtvá těla z plynových komor,“ popisuje.

O několik málo chvil nato přišla i o milovanou matku. „Doktor Mengele se mě ptal na věk. Odpověděla jsem šestnáct, i když jsem byla třináctileté děvče. Pokynul mi na jednu stranu, mamince na druhou. Ta ještě volala, že to není pravda, že jsem mladší. Chtěla, ať zůstaneme spolu. Pak se ztratila v davu,“ vzpomíná Bezdíčková.

Oba rodiče umřeli v plynové komoře. „Říká se, že v plynových komorách nacházeli lidi s nehty zarytými do zdi. Umírání prý trvalo i půl hodiny. Myslím na maminku a doufám, že alespoň dlouho netrpěla,“ rosí se Bezdíčkové oči. Na těžký život v táboře plný nástupů, šikanování, zimy, práce, hladu a smrti zůstala sama. Na konci války přežila pochod smrti vězňů z Osvětimi.

Dlouho mlčela

Po návratu do Žiliny nenašla nikoho z blízkých. „Sestra přežila Terezín, ale odstěhovala se do Rumunska,“ říká Bezdíčková.

O svém příběhu Bezdíčková dlouhá léta nikomu neřekla. Pronásledoval ji totiž minulý režim. „Děti se mě vždy vyptávaly, proč nemají babičku a dědu. Až po revoluci v roce 1989 jsem je vzala do Osvětimi a řekla jim, co se s nimi stalo. Že tam, někde v trávě, je prach jejich prarodičů,“ říká žena.

Dnes o osudu své rodiny a milionů dalších Židů vypráví na přednáškách. Inspiroval ji k tomu Simon Wiesenthal, Rakušan, který jako Žid také prošel Osvětimí a po válce se stal známým lovcem nacistů. „Ptal se mne, zda o válce někde vyprávím. Když jsem řekla, že ne, odvětil, že šest milionů Židů, které v táborech zavraždili, už nikdy nepromluví a povinností přeživších je podat svědectví,“ vykládá Bezdíčková, která své vzpomínky také sepsala do knihy Mé dlouhé mlčení.

Střípky z války Eriky Bezdíčkové

V domě s rodinou bydleli potkani

Po vzniku Slovenského státu začali Židům brát majetek. „Přišli jsme o obchod, rodiče museli odevzdat rádio, i všechny cennosti, včetně snubních prstenů. Namísto nich dostali kovové kroužky s vyrytým nápisem Slovenský štát ďakuje,“ popisuje Bezdíčková. Rodina se také musela vystěhovat z bytu. Útočiště našla v zanedbaném pavlačovém domě, o byt se dělili s další rodinou. „V přízemí byl obchod se zeleninou a jejími shnilými hromadami prolézaly krysy. Bála jsem se jich,“ vzpomíná žena.

Židovko, utopíme tě, křičeli kluci

Jako dítě Erika Bezdíčková ráda plavala, zejména v řece Kysuci protékající Žilinou. Dětství ale už poznamenával antisemitismus. „Jednou ke mně plavali nějací kluci a křičeli, že mě jako Židovku utopí,“ vzpomíná trpce žena. S hrůzou utekla.

Hlad rodinu dohnal ke krádeži

Židy nechtěl nikdo zaměstnat, a tak bylo peněz v rodině Kellermannových zoufale málo. „V domě, kde jsme bydleli, byl ve sklepě sklad brambor. Tatínek řekl, že když půjdeme a vezmeme si hrnec brambor, nikdo to nepozná. A že to není opravdová krádež, jelikož brambory bereme, protože máme hlad,“ vzpomíná Erika Bezdíčková, rozená Kellermannová. Říká, že situace její rodiny byla tehdy skutečně zlá, protože by její otec za normálních okolností nikdy nekradl. Naopak, byl velkorysý.

Jediné dědictví? Staré fotografie

Po návratu z koncentračního tábora zůstala Erika Bezdíčková jako čtrnáctileté děvče sama a na ulici. „Naše věci si po transportu vzali gardisté a nikdo mi nic nevrátil. Naše bývalá služebná z bytu zachránila jen rodinné fotografie,“ říká žena.

Otec dobrovolně přišel do vězení

Jednoho rána zabouchali na dveře rodiny Eriky Bezdíčkové gardisté. „Zatkli mě, mámu, sestru i babičku a převezli nás do věznice v Ilavě. Tátu nesebrali, protože náhodou nebyl doma,“ vzpomíná Bezdíčková. Zatčené ženy čekala cela se slámou. Zatím se otec rodiny dozvěděl o zatčení svých blízkých. „Přišel za bránu věznice, řekl, kdo je, a nechal se zatknout. Když vstoupil do cely, máma se zděsila, vždyť mohl uniknout. On však řekl, že by bez nás nemohl žít,“ rosí se i po letech pamětnici oči.

Erika Bezdíčková

Erika Bezdíčková v dětství.Zdroj: Archiv Eriky Bezdíčkové/kniha Moje dlouhé mlčeníNarodila se jako Erika Kellermannová v roce 1931 v Žilině.

V roce 1944 rodinu odsunuli do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynuli oba rodiče.

Začátkem 60. let se Erika Bezdíčková odstěhovala do Brna.

Pracovala jako redaktorka, později spravovala webové stránky Židovské obce Brno.