Za několik týdnů už ale o prasečí chřipce nikdo nemluví, nebojí se jí. U mnoha lidí najednou vzbuzuje úsměv na tváři nebo údiv.

Když například v Argentině kvůli ní vypukly nepokoje a nepořádek, nejeden Čech nad tím kroutí hlavou, že se není čeho bát. Před měsícem přitom ten stejný člověk horečně (nikoli kvůli chřipce) sháněl roušku na ústa a lék Tamiflu.

Ještě úsměvnější je případ jednoho mexického fotbalisty, který při zápase simuloval záchvat prasečí chřipky a prskal na protihráče, aby se dostal blíž k jejich brance. Oba příběhy (bezstarostného Čecha i vychytralého Mexičana) ukazují na jedno: velký strach z chřipky, zbytečná panika či hysterie jsou pryč.

Jenže je to obrat z extrému do extrému. Prasečí chřipky (stejně jako ptačí a ostatně stejně jako všech dalších infekčních nemocí) se není třeba zbytečně bát, a už vůbec není třeba panikařit. Neměla by se však brát na lehkou váhu a určitá ostražitost nikdy nezaškodí.

Absolutní ignorování této nemoci totiž vyživuje nikdy nekončící cyklus: chřipka se znovu objeví a panika je tu zas.