Brněnskými ulicemi chodí už tři měsíce. „Za tu dobu jsem zájemcům napsal něco kolem dvou set básní. Schovávám si je, ale přesně spočítané to nemám," povídá šestadvacetiletý básník.

Zastavují ho hlavně mladí Brňané. Za den mluví přibližně s padesáti lidmi. „Báseň ode mě chtějí nejčastěji studenti, píšu ale i pro starší. Třeba pro paní Milenu, která prodává v centru Brna kytky. Nebo chudého muže, který si několika verši chtěl spravit náladu," vzpomíná umělec.

Inspirace mu zatím nechybí. Každá báseň je podle něj jedinečná a souvisí s člověkem, který o ni požádal. Proto chodí po Brně nejradši za pěkného počasí. „Když je venku škaredě, mají lidé špatnou náladu a jsou uzavření. Já rád vytvářím veselé básně. A ty se píšou nejlépe, když je člověk dobře naladěný," usmívá se tvůrce na volné noze.

K psaní básní na počkání ho navedli přátelé. „Říkali, že bych si měl najít stabilní práci. Mou zálibu považovali jen za takovou slepou uličku. Jenže já jsem chtěl, aby se z psaní básní stalo mé zaměstnání," vysvětluje nadšeně.

Svůj cíl si nakonec splnil. „O peníze si neříkám. Kdo chce, zaplatí mi. Je to můj jediný zdroj příjmů. Nevydělávám sice moc, ale stačí mi to. Jednoduše dokážu vyžít s tím, co právě mám," poznamenává Krejčí.

Básně začal poprvé skládat už před třemi lety. „Pomohlo mi studium žurnalistiky na Masarykově univerzitě. Tam jsem si uvědomil, jak důležité to pro mě je," vzpomíná.

Inspiraci hledá všude. Třeba v knize Proměna od Franze Kafky. „Na základě přeměny člověka v brouka mě napadlo, že bych mohl společně s cedulí nosit i tykadla. Je zajímavé sledovat, jak na mě lidé reagují," upozorňuje na jeden z jeho poznávacích znaků.

Kromě psaní má i další záliby. „V městské knihovně jsem si nedávno půjčil knížky na samostudium cizích jazyků. Časem bych kromě češtiny chtěl tvořit také v nich. A navíc se chci naučit malovat," vypráví o svých dalších plánech.

EVA NAGYOVÁ