Než začal učit nevidomé pracovat na počítači, vystřídal několik povolání. Zvedal například telefony v bance. Dokud ji nevytunelovali. „Abych uživil rodinu, přijal jsem potom práci v telefonní ústředně. Moc mě to nebavilo. Mělo to ale jednu výhodu. Mohl jsem se připojit k internetu,” popisuje Pokorný, jak se jako nevidomý zdokonaloval v práci na počítači.

Kvůli svému postižení se také přestěhoval do města. Původně bydlel ve vesnici ležící třicet kilometrů u Brna. Najít tam kamarády se stejným osudem bylo pro něj těžké. „Přestěhoval jsem se i kvůli dostupnosti. Zdravý člověk si zajede autem kamkoliv. Pro nevidomého to tak lehké není,” myslí si Pokorný.

Je proto velmi rád, že má obchod třicet metrů od domu. V nakupování mu pomáhají ochotné prodavačky. Špatné zkušenosti s chováním lidí nemá. „Je z nich přesto cítit zkroušená situace v naší zemi,” připustil zároveň. Například podpora zaměstnavatele nevidomého člověka je přitom podle Pokorného velmi důležitá. Situaci na pracovním trhu popisuje jako nepříliš dobrou. „Když vidí zaměstnavatel postiženého člověka, většinou se lekne,” domnívá se Pokorný.

S nelehkým životním osudem mu pomáhá dva a půl roku fenka královského pudla Klér. Je jeho oporou v dobrém i zlém.