Sověti zabíjeli

Jen první den v sovětském područí si vyžádal životy dvou mladých lidí: Viliama Debnára a Josefa Žemličky. Jména dvou nevinných obětí ruské intervence ještě ten den znalo celé Brno. Svoje krušné chvíle si však zažil každý, kdo chodil 21. srpna 1968 po brněnských ulicích.

Sovětští vojáci již brzy ráno obsadili nádraží, poštu, redakce deníků, Špilberk i Vojenskou akademii a odřízli telefonní spojení.

„Nikdo vůbec nechápal, co se děje. Nikdo si ani nedovedl představit, jaké bude mít okupace následky a kolik let tu Rusové zůstanou,“ popisuje pocity lidí Jitka Kučerová, která celý den fotografovala. Násilí Sovětů však ten den nezažila.

Lidé, co uměli rusky, se snažili podobně vyděšeným okupantům vysvětlit, že v Brně žádnou imperialistickou revoluci nechystají. Zmatení vojáci stříleli do vzduchu ostrými náboji nad hlavami gestikulujících lidí. Potom zlikvidovali zbrojní sklad milice na hlavním nádraží.

„Viděl jsem, jak nakládají zbraně na nákladní auto. Lidé se je pokoušeli zadržet. Vypustili na autě všechna kola,“ popsal v dopise Deníku Rovnost muž s iniciály H. P.

Okupační vojska se do města dostala pomocí lsti už v noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna. „Po jedenácté večer signalizovalo letadlo Aeroflotu nouzové přistání. K tomu dostalo souhlas a přistálo,“ píše ve své knize nazvanané „1968 v Brně nebyli lvi“ Ludmila Sýkorová. Turisté s fotoaparáty však z těchto letadel nevyšli. Ozbrojení civilisté, pravděpodobně příslušníci KGB, obsadili letiště a sami řídili přistání dalších sovětských letadel. Celkem asi pětasedmdesát strojů ukrývalo sedm a půl tisíce vojáků. K tuřanskému letišti se nad ránem začalo blížit i sovětské dělostřelectvo. Vedení letiště se rozhodlo vyslat k okupačním jednotkám delegaci. V ní byl i Jaroslav Musil z Brna. „Chtěli jsme jen vědět, co se děje. Odpověděli, že tu jsou imperialistické skupiny ze Západu. Nakonec nás chtěli zastřelit,“ uvedl Musil.

Ráno v Rovnosti

Ještě před ranním obsazením redakce vojáky stačilo jedenadvacátého vyjít ranní číslo deníku Rovnost. „20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky,“ kopírovala Rovnost prohlášení předsednictva ÚV KSČ z rozhlasu. Prohlášení obsahovala i výzvu zachovat klid a neklást odpor.

Už od rána však ukazovali Brňané svůj nesouhlas s vpádem „spřátelených vojsk“. „Dav skandoval protiokupační hesla. Z Moravského náměstí šel na náměstí Svobody a odtud dále Masarykovou k hlavnímu nádraží,“ uvedl historik Jiří Pernes. Lidé poničili například prodejnu Sovětské knihy a vyvěšovali po ulicích černé vlajky. Při nepokojích postřelili vojáci pět lidí, z nichž dva zemřeli.

Protestní akce pokračovaly i další den. Brňané sepisovali petice, vyráběli a rozvěšovali tisíce protestních plakátů, které vyzývaly okupanty k odchodu. „V Obřanech jsme na tramvaje za jízdy lepili plakáty, aby okupanti odešli,“ vzpomíná muž, který si přeje zachovat anonymitu.

Otec jim řekl: Děti, je válka

Brno - Jako mnoho mladých lidí i tehdy třiadvacetiletá Jitka Kučerová z Brna zažívala jedenadvacátého srpna šok a vzrušení zároveň. Celý den běhala po městě a fotografovala. Fotografie objevil na půdě po čtyřiceti letech její manžel. „Náš otec byl ranní ptáče. Ten den nás probudil a řekl: Děti, je válka,“ vzpomíná Kučerová. Před jejich domem se objevily tanky. Zarazily se před velkým výkopem. „Začaly točit hlavněmi, protože si Rusové mysleli, že zde stavíme barikády. Oblila mě hrůza,“ říká Kučerová. Celý den strávila fotografováním údálostí v centru Brna. Ještě čtrnáct dnů předtím se vracela vlakem z Ruska. Podél hranic před Slovenskem byla kolona tanků. „Mysleli jsme si, že je to cvičení. Vůbec nikdo netušil, že by mohlo přijít něco takového, “ popisuje Kučerová. Podle ní i samotní Rusové nevěděli, proč jsou tady. „Vypadali jako vyplašení kluci. Opravdu si mysleli, že jdou osvobozovat Československo od nepřítele,“ říká Kučerová. Po uvolněné atmosféře Pražského jara přišla okupace jako blesk z čistého nebe. „Všichni jsme naivně věřili, že krásná atmosféra vydrží. Velký Rus nám to ale zatrhl,“ popisuje Kučerová. Místo svobody přijely do města tanky. Po normalizaci se jí změnil život podobně jako ostatním. Uvažovala o emigraci, ale kvůli rodině zůstala. „Bála jsem se. Fotografie ze srpna jsem schovala na půdu," dodává Kučerová.

Osvoboditelé ho chtěli zastřelit Brno

Zastřelit! Tento ortel vyřkli nad Jaroslavem Musilem sovětští okupanti, když se jako tlumočník zeptal, proč jsou sovětská vojska v zemi. Od té doby slaví jedenadvacátého srpna své druhé narozeniny. Tehdy šestatřicetiletý absolvent vojenské akademie byl ten den na cvičišti v Tuřanech. „Sovětští operátoři si už sami řídili provoz celého letiště,“ popisuje Musil situaci v Tuřanech v sedm hodin ráno. V českém vedení letiště vládl chaos, protože se důstojníci nemohli dohodnout co dál. Někteří z nich se chtěli bránit. „Nechtěli dopustit, aby se opakovala situace z devětatřicátého,“ upřesňuje Musil. Další chtěli vyslat vrtulník do Vyškova, aby probudili tamní posádku. Jiní zas navrhovali kapitulaci. Nakonec se rozhodli vyslat k ruskému štábu, který se usídlil u letištní plochy, delegaci. Jako tlumočník se nabídl právě Musil. „Předstoupili jsme před skupinu starších vypasených oficírů. Když jsme se jich zeptali, proč nás okupují, odpověděli, že v Československu jsou imperialistické skupiny ze Západu, které připravují převrat, a proto nám přišli na pomoc,“ vzpomíná Musil. Když se Češi ozvali, že pomoc nepotřebují, označili je za provokatéry. Pak se Sověti radili, jak s českou delegací naloží. Někteří z nich řekli jasně: „Zastřelit!“ Proti tomu se Češi ohradili. „Připomenuli jsme jim, že jsme se přišli zeptat k přátelům, kteří nás v roce 1945 osvobodili,“ vypráví Musil. Nato je Sověti vyhodili ze stanu se slovy: „Běžte, táhněte.“

Příběhy z Jižní Moravy:

Srpen 1968 na Blanensku: zloba, slzy, emigrace

Fotograf Pánek: měl jsem strach o rodinu

Pavel Vašíček: Rusové na mě mířili samopaly

Tank se propadl do podzemí