Před závodem a zapřažením do vozíku bylo nejdůležitější koně řádně ozdobit. To ale pro jezdce nebylo úplně jednoduché. Koně totiž byli jako na trní a majitele moc neposlouchali. „Nejsou nervózní. Spíš naopak. Většina z nich jsou plemenní hřebci a tady cítí kobyly. Nejradši by se za nimi rozběhli a pořádně se jim předvedli,“ směje se jeden z pořadatelů a chovatel Jiří Veselý. Nakonec si hřebci dají říct a na obrovských chladnokrevných koních se tak houpají bambulky, stuhy, svítí kovovými sponami. Závody mohou začít.

Ve formanských závodech musí koně projít určenou trasou. „Probíhají mezi kužely. Přitom nesmějí shodit balonky, které jsme na ně položili,“ vysvětlil pravidla organizátor a soutěžící František Šmerda. Ostatní závodníci si dráhu, kterou rosičtí připravili, chválí. „Trasu nachystali moc dobře. Je ale těžká, hodně se lomí. To je pro chladnokrevné koně, kteří slouží k práci, složité. Nejsou tak hbití jako dostihoví koně,“ rozhlížel se po závodišti jeden z favoritů Jan Blizňák. Své dva černé koně pak při jízdě vedl ze všech závodníků nejrychleji.

Ne všichni závodníci si s překážkami poradili. „Nejzákeřnější je tady couvání, kdy musí závodník zadní části vozíku shodit tyč. To je záludné hlavně pro mladé koně a pro ty, kteří víc pracují než soutěží. V lese moc příležitostí k couvání nemají,“ varuje moderátor. Na couvání doplatí také Šmerda. Jeho sedmiletý Agr sice poslouchá vzorně, druhý zapřažený kůň, tříletý Bakard, se však rozhodl, že na couvání náladu nemá a pořádně se zapřel kopyty. Šmerda tak musel ze závodu odstoupit.

Po formanské jízdě si své derby odjeli horkokrevní koně. Následovala ovladatelnost s kládou. Tam se blýskli hlavně koně, kteří se spadlými stromy pracují dennodenně. „Každý den je se mnou v lese. A baví ji to. Tak jsme přijeli vyzkoušet, jestli to zvládne i na závodech,“ řekl o své kobyle Lindě Petr Jelínek. Nejtěžší ze všech disciplín však na dvounohé i čtyřnohé závodníky teprve čekal. „Tah je určitě nejnáročnější. Koně budou tahat až šestnáct set kilo. Ale dneska jim to stěžuje mokrá tráva. Budou jim podkluzovat kopyta,“ podotkl organizátor Petr Mitroci.

Jezdci své koně ovládali hlavně otěžemi a povely. Měli ale s sebou také bič. „To je pomůcka k ovládání, koně to nesmí nikdy bolet, jen ho upozorní. Kůň musí k jezdci přilnout. Jen tak ho bude poslouchat,“ upozornil chovatel Antonín Ryška a dodal, že mezi koněm a jezdcem musí být absolutní důvěra. „Říká se, že mezi rukou jezdce a hubou koně musí být souhra. Neexistuje špatný kůň, jen špatný jezdec,“ upozornil Ryška.