JIŘÍ SMUTNÝ

Některé části knihovny jsem znal nazpaměť a potřebnou knihu bych našel i potmě, v jiných jsem naopak jen tušil, co tam asi může být. V každém případě byla knihovna v posledních letech zcela zaplněna a případný přírůstek nebylo kam dát. A přes tento nedostatek prostoru jsem byl najednou nucen řešit otázku, co s dalšími stovkami knih po rodičích.

Nutně tak muselo dojít na důkladnou revizi knihovny, již dlouho potřebnou, ale neustále odkládanou. A nejen na revizi, ale hlavně na selekci. Vyhodit, či nevyhodit, to je to, oč tu běželo. A nebylo to snadné. Mám ke knihám kladný vztah a vím, co to dá práce, než taková knížka vznikne. Ale když ji není kam dát, je potřeba vymyslet, co s ní.

Přiznávám, že hůř se mi loučilo s vlastními knížkami. Ke knihám, které nebyly původně určeny pro mě, jsem neměl příliš silné pouto a zbavit se jich bylo snadnější. Tím spíše, že jsem při bedlivém zkoumání zjistil, že mnohé jsou neopatrným zacházením poškozené a některé dokonce popsané. V jedné knížce například někdo propiskou dopsal k autorově jménu město, z něhož pochází. V další jsem zase našel sdělení, že ji můj otec získal za odměnu jako nejlepší žák sedmé třídy.

Nejčastějšími vepsanými texty byla věnování od nejrůznějších dárců, příbuzných i známých, kteří zřejmě chtěli být za svoji štědrost navěky opěvováni, a tak na titulní stranu poznamenali, kdo, kdy a komu knížku dal. Přes relativní podrobnost zápisu jsou některá sdělení nejasná. Například formulace typu „Jirkovi od dědečka k Vánocům 58“ není explicitní, neboť každý člověk má dědečky minimálně dva, takže nezúčastněná osoba nemůže tušit, o kterého dárce jde.

Když jsem měl selekci zhruba za sebou a na koberci ležela obrovská hromada odepsaných knih, musel jsem řešit ono nerudovské, kam s nimi. Možností se nabízela celá řada. Od naházení do popelnice až po prodej do antikvariátu. První mi přišlo příliš barbarské, a tak jsem zkusil to druhé. Nebyl to ale dobrý nápad.

Výkupci knih chtěli jen některé exempláře (samozřejmě ty nejvzácnější) a vždy vyžadovali naprosto perfektní stav, takže se mi podařilo udat jen pár knížek. Když už mě ze zbytečných procházek po Brně s těžkými kufry začaly bolet nohy, vzpomněl jsem si na sběrné suroviny. Brzy jsem ale zjistil, že papír už dnes není potřebná surovina, kterou by bylo možné prodat, ale nežádoucí odpad, za jehož likvidaci se naopak musí platit. Ani s tímto nápadem jsem tedy neuspěl (mohlo mě to napadnout hned, když je všeobecně známo, že se kradou hlavně dráty, dopravní značky nebo kanálové poklopy, a ne knížky).

Když už jsem nabyl přesvědčení, že jedinou cestou bude naházet přebývající publikace do modrých kontejnerů na papír v rámci ekologického třídění odpadu, napadla mě spásná myšlenka. Vzpomněl jsem si na humanitární sbírky pro potřebné, pořádané různými charitativními organizacemi. Dotazem na jednu z nich jsem zjistil, že knížky opravdu berou. A tak jsem je zabalil do krabic a předal. Připadal jsem si jako F. L. Věk, když v Praze nakoupil na váhu haldy knih, které měly původně sloužit jako balicí papír, a zachránil je tak pro čtenáře v Dobrušce.

Nevím, komu ta diakonie, které jsem snad metrák čtiva věnoval, knihy nakonec rozdá, ale věřím, že budou sloužit ke čtení, a ne k zatápění v kamnech.

Autor je publicista